Karel Hýbek

„Tam byly ještě židovský baráky, Židi nebyli promíchaní s náma ostatníma, Židi byli držení v extra barákách. Baráky byly stejný, ty byly úplně legalizovaný, prostě stejný, ale byly izolovaný od těch ostatních. A tam do těch židovskejch baráků se nesmělo vůbec vstoupit. Tam kdyby někdo někoho natrapíroval, tak to by mohlo skončit dost krvavě. A teďka to teda řeknu rovnou, ale ne jako něco strašně hrdinskýho, já jsem tam do těch židovskejch baráků chodil. Nebyl jsem sám… Samozřejmě nějak šikovně, to člověk nějak tak musel… Proč? Protože tam byli český Židi. Já jsem je poznal na komandech, já jsem je nepoznal na těch barákách ty český Židy, ale chodil jsem s nima na pracovní komanda a tam už se to nedalo držet nějak přísně odděleně. Takže tam byli nasazení na práci Židi, byli jsme tam nasazení taky my, ti ostatní, kteří nebyli Židi. Často byly ty komanda pracovně pověřený pracema naprosto odlišnýma – obyčejní Židi dostávali strašný komanda, to byly zabijácký komanda. Ti se nasazovali na takový komanda, že tam třeba 20–30 lidí denně zemřelo při té tzv. práci. A my jsme často nedostávali takový komanda tak úplně… Taky to byly komanda ‚vo hubu‘, ale nebyly to takový extrémy. Tamto byly tzv. Vermietungskomanda – na zničení, to právě na ty Židy se nasazovaly tyhle komanda, který měly ty lidi fyzicky zničit.“

„A s tím, že teda jsem už dostal program na každej den, co se bude dít, mě v tom programu požádali, že se mám aktivně zúčastnit toho a toho a toho. Takže my jsme tam přijeli někdy ve čtvrtek odpoledne a už večer v 19 hodin bylo velké shromáždění, právě v tej bejvalej kuchyni pro vězně, kde byl takovej krásně upravenej sál pro přednášející. Například byl pozvanej i náš českej velvyslanec z Berlína, takže to bylo i za účasti ministerstva zahraničí, dále pak vlády Spolkové republiky Německo, země Brandenburg, protože tato spolková země má na starosti Sachsenhausen, takže to není pod ústřední vládou říšskou, ale spadá to se všema povinnostma a právama pod spolkovou zemi Brandenburg. Takhle to mají organizované. A já jsem tam pak měl už napsáno na každej den, co se po mně chce. A vycházeli z toho, že já jsem tam byl po dlouhý době prvně, tedy v tom roce 2005, kdy bylo to 60. výročí. Tak já jsem tenkrát dostal takovou předběžnou pozvánku, kde bylo řečeno, co bych v rámci toho 60. výročí tam měl jet, a teď tam byly podmínky, jestli teda umím německy, nebo ne a takhle. Jestli tam můžu vystupovat s nějakýma teda německýma… Já jsem jim odpověděl, že bych si na tu němčinu troufnul. Takže jsem celejch těch šest dní v tom roce 2005 byl v neustálým kontaktu jednak s celým tím personálem toho památníku, německým pochopitelně, a potom tam byly organizovaný spousty besed s žáky středních škol z okolí toho Sachsenhausenu a i odjinud. A s nima jsem teda měl besedy hodinový a hodinový… Nebyla to jenom ode mě nějaká suchopárná přednáška, ale byl tam důraz na to, aby se ti němečtí študáci mohli hlavně ptát na cokoliv a já bych jim teda měl dát odpověď. Po mně to chtěli proto, že i v tom Sachsenhausenu byla ta akce 17. listopadu, 1200 študáků z Prahy, Brna a z Příbrami. Ta teda s tím koncentrákem zatřásla, i když to byl nacistickej koncentrák, ale byla to výrazná akce, zcela neobvyklá, náramně nápadná, takže ona tam má dodnes takový svoje místo v tom životopisu celýho lágru.“

Tazatel: Takže on pak bojoval na italské frontě, v italských Alpách, tam kde byly ty různé ofenzivy? „To jsem právě teďka měl trošku čas si prohlížet, už mám takový štůsek fotek, který jsou autentický. Oni se fotili v těch štelunkách, v tzv. palebných postaveních, v Dolomitech, ve skalnatejch vysokejch horách, tam se pokoušeli s těma kanónama… Takže on se ještě v tom roce 1917 a zejména 1918… Tam se to už komplikovalo tím, že Itálie opustila vlastně ten Trojspolek a přiřadila se k Trojdohodě. Takže ano, otec sloužil v rámci rakouský armády proti Itálii, proti Taliánům.“ Tazatel: A ta fronta se pak zastavila až na Pádu, na Piavě. „No, tam přímo na těch fotkách je napsáno, že to je na Piavě, tam je ta řeka. On si to pečlivě zaznačil, jsou tam vždycky datumy a názvy a všechno, v tý oblasti Pádský nížiny, ale spíš v tom podhůří a pak v těch horách.“ Tazatel: Takže on byl jeden z prvních z těch vracejících se jednotek v roce 1918 a pak hned narukoval na Slovensko? „Ne, žádnej z těhle čtyř bráchů nebyl na Slovensku. Zejména legionáři byli posílaný na Slovensko. Otec se tam málem mohl dostat, ale on byl zase pořád ještě u těch kanonýrů. Kdyby to byl pěšák, infanterista, tak by tam asi byl odkomandovanej i na to Slovensko.“

„Tam byl jeden takovej barák a nebydleli tam žádní heftlingci, byly v něm uloženy všechny svršky každýho vězně, kterej přišel do lágru. Na každej ten balík, ten civil, bylo číslo heftligský, to vězeňský číslo, a byly tam potom ramínka a háky a závěsy atd. A ten barák byl plnej. Viselo tam 15 000 balíků civilu na těch ramínkách od každýho heftlinga. Když byl samozřejmě heftling prohlášen za mrtvýho, samozřejmě tam bylo úmrtí, tak tam bylo komando a ti heftlingci to museli udržovat v perfektním organizačním stavu. Čili jakmile dostali lejstro, papír, že teda heftling zemřel, tak oni tam museli ten civil vyhledat podle těch čísel a dali to podle svýho, o to se už ti (Němci) nestarali, dali to prostě na komandaturu a ta usoudila, co s tím – jestli se to předá rodičům, manželce nebo tak. Takže takhle to fungovalo. Když ale byli vězni propuštěni, mělo dojít k jejich propuštění – tak tomu se říkalo Effektenkammer – efektní kammr, to je jasný, to je komora a effekten, to jsou jako svršky. Čili to byl barák určený jenom pro úschovu oděvů, oblečení všech těch 15 000–20 000 vězňů. A když přišel na komandaturu rozkaz z pražskýho gestapa, kde byly seznamy jmen a jejich vězeňských čísel, kteří jsou určeni k propuštění, termín byl dohodnutej mezi nima s Prahou. Tak oni tenhle seznam přepsali a byl předán do té Effektenkammer a dostali rozkazem, že svršky od těchto čísel heftlingů se mají vyhledat a dát je stranou, důkladně je prohlídnout, vykartáčovat, vyčistit atd. Ale samozřejmě to všechno mělo být přísně tajné. Jenže heleďte se, jak působí tamtamy… Čili já tam měl známý, teď jsem se od nich dozvěděl, že už tam dostali seznam čísel kluků, teda čísla heftlingů, který jsou určený od komandatury, že budou propuštěný. A jelikož tenkrát byla ještě karanténa, tak se nevědělo, kdy budou propuštěný, ale že budou propuštěný, to jo, ale musí bejt nejdřív zrušená karanténa. A tím se stalo, že oni už dostali seznam lidí, který budou propuštěný, který ale nemohli bejt propuštěný kvůli karanténě. Potom už přišel příkaz o zrušení karantény, asi za 14 dní, ale já už jsem to předem věděl, ti kluci mi to řekli, já jsem tam měl nějaký peníze, nějaký marky jsem si sehnal, balíčky z domova jsem občas dostával, a tak jsem měl kamarády Němce v tom Effektenkammeru, kteří připravovali šaty pro ty propuštěné vězně. A oni tam měli ty seznamy a já jsem jim dal to svoje číslo a druhej den jsme se sešli a on mi povídá: ‚Hele, ty seš v seznamu těch, který mají být propuštěný.‘ Tím jsem se to dověděl, samozřejmě to nebylo na sto procent, ale řekněme devadesát, osmdesát procent, člověk nesměl ztratit hlavu, víte to by bylo to nejhorší, co by mohl člověk udělat. Člověk to musel brát, že dá-li bůh, bude-li dobře, je naděje, je vyhlídka… Doufejme, že to teda dobře dopadne. Jinak na to člověk nesměl moc myslet. To v té mentalitě koncentráku nelze. Takže mi řekl, že jsem určený pro příští várku propuštěných.“