„Ženy a děti byly odvezeny do olomouckého krematoria v Neředíně, kde byly dvakrát spáleny. Podařilo se mi získat nejen informace o tom, kolik to spálení stálo, ale podařilo se mi také získat informace, odkud na to byly vynaloženy peníze. OBZ (Obranné zpravodajství) na to získalo zvlášť peníze - ruble, které našli v rybníce někde u Karlových Varů. To rozměnili na koruny a tímto pak byla uhrazena částka, která byla dána místnímu krematoriu.“
„Oni spálili ty ženy a děti proto, že v té době nekomunističtí poslanci i světová veřejnost žádala vyšetření celé té kauzy. A aby se zakryl fakt, že tam byly také ženy a děti, tak proto je všechny spálili, a to nejen jednou, ale dvakrát. Takže to bylo důkladné. A pak je umístili do sektoru 23 do hrobu 191, který jsem objevil v archivu. Na základě detektoru kovu jsme to potom našli.“
„Možná byste mohl shrnout, co pro váš život znamenala práce na odhalování pravdy o událostech na Švédských šancích. – To na jedné straně znamenalo silné podlomení mého zdraví. Je ale třeba vyzvednout, že se ti chudáci pozůstalí dozvěděli, jakým způsobem hrozným ti jejich příbuzní skončili. Říkal jsem si kolikrát, že se to ani nemuseli dozvědět. Ale bylo třeba říct otevřeně, co bylo, a zabránit tomu, aby se něco podobného opakovalo. To jsem se snažil u nás, na Slovensku a také v Německu a v Polsku vždycky prosazovat, abychom byli opravdovými lidmi.“
„Asi po dvou letech mi ředitel gymnázia František Sedláček řekl: 'Franto, tak už to řekni šéfovi. Víš, co bude dělat, až se dozví, že máš doktorát?' Mohl jsem používat titul, ale říkal jsem si, že to nepotřebuji. Nakonec jsem mu to přece jen řekl. Skončilo to tak, že ředitel utekl na záchod a už se nevrátil. Já jsem pak také odešel. Zakázal mi publikovat, přednášet a musel jsem do své pracovní knížky po hodině rozepisovat, co dělám. Bylo to neskutečné.“
František Hýbl se narodil 10. června 1941 v Citově na Přerovsku. Jeho otec tam byl řídící učitel. Po maturitě absolvoval češtinu a dějepis na tehdejším Pedagogickém institutu v Olomouci. Poté vystudoval pedagogiku na Filozofické fakultě Univerzity Palackého. V Bratislavě pak získal doktorát. V letech 1964 až 1969 učil na základních školách v Olomouci a Litovli. Od roku 1969 pracoval ve Vlastivědném ústavu Muzea Komenského v Přerově, od roku 1992 muzeum řídil. Od šedesátých let shromažďoval informace o zavraždění 267 karpatských Němců, Maďarů a Slováků v červnu 1945. Muže, ženy i malé děti postříleli na kopci Švédské šance příslušníci 17. pěšího pluku z Petržalky v čele s poručíkem Obranného zpravodajství Karolem Pazúrem. V devadesátých letech o tom vydal první knihu. Zasloužil se také o nalezení popela téměř 150 zastřelených žen a dětí. Za odhalení okolností poválečné masové vraždy mu Spolková republika Německo udělila Kříž za zásluhy. V době natáčení v roce 2018 žil v Olomouci a v Brodku u Přerova. Zemřel 16. srpna 2024.
