Prof. RNDr. Helena Illnerová , DrSc.

* 1937

  • „Tehdy už u nás byla... Tatínkova sestra a její muž zahynuli za války. Ti zahynuli v Osvětimi. Moje babička taky. Ale přežila, to je prima, přežila i jeho neteř a synovec. A ti se vrátili. Maminka ještě potom posílala pro tu neteř do Terezína, nějaké auto sháněla, aby je přivezlo, takže ti už u nás byli. A někdo zvonil a už nevím, kdo to šel otevřít. My jsme seděli u večeře zrovna a blížil se ke stolu nějaký pán, absolutně ho nikdo nepoznal, protože tatínek normálně vážil osmdesát kilo, a teď vážil něco přes čtyřicet. Už byl téměř u stolu a všichni koukali, kdo to jde. A najednou moje sestra, která si tatínka přece jen víc pamatovala, byla o dva roky starší než já, tak najednou zavolala: 'Tatínku!' A byl to tatínek.“

  • „Myslím, že když potom tatínek pochopil, jaká je doba, jak se to vyvíjí, tak se snažil dostat pryč, že měl nějaké známé na rumunském velvyslanectví, že doufal, že by to šlo přes Rumunsko. Měl nějaké spojení, že by mohl jít k nějakému odboji a že by se z Rumunska dostal dále, ale to nevyšlo. Tatínek se potom snažil přes turecké velvyslanectví, protože dělal právníka na tureckém velvyslanectví. Tam řekli, že se to pokusí zařídit, nicméně sami si netroufli. Napsali do Ankary, jestli je to možné, a Ankara to nahlásila tady pražskému gestapu. Takže tatínek byl vyslýchán na gestapu a potom byl vůbec prvním komandem nebo transportem, který šel z Prahy do Terezína, to bylo tzv. Aufbaukommando, tak šel do Terezína. Čili tatínek v listopadu 1941 odešel do Terezína.“

  • „Já si na to docela pamatuju, samozřejmě ne na toho 5. června, ale pamatuju si ten den, kdy se to [poprava dědečka] stalo, protože tehdy už s námi byla sama maminka. Bylo léto, byli jsme v Dobřichovicích, ale maminka přijela z Prahy a byla celá v černém a byla uplakaná, říkala, že už je dědeček mrtvý. Samozřejmě mně byly tehdy čtyři roky pryč, tak jsem nemohla moc vědět, co to je mrtvý, a říkala jsem: 'To už nám nebude nosit bonbony.' A v rodině se to potom vzalo, jestli jsem nebyla jako dítě cynická, ale já jsem vůbec netušila, co to je, když je někdo mrtvý.“

  • „Mělo to zase jeden překvapivý klad. Když jezdíte po konferencích a máte dobře nastražené uši, tak víte, že ten proud třeba teď teče takhle, toho, co se teď zkoumá, nebo víte, že ten proud se třeba otočí na jinou stranu. Nebo strašně zajímavé je nějaké sdělení a všichni honem začnou v tom pokračovat, protože vidí, že takhle to teď může pokračovat dál. Když na ty konference nejezdíte, tak nastává skutečně trochu ta izolace. Chybí vám to vnímání toho, co je absolutně nej nej nej. Je to jako v módě a kterým směrem jít a co citovat. Ale může se vám stát, když vám to poměrně dobře myslí, že najednou vy půjdete tím originálním směrem, že najednou vy se stanete určitou módou. Já když jsem v tom roce 1989 přijela na konferenci, tak jsem slyšela takové: ,Hele, je tady Illnerová, půjdeme se podívat na Illnerovou.‘ Protože už Illnerovou znali z literatury, ale v životě Illnerovou neviděli. A to už jsem, ví Bůh, vůbec nebyla nejmladší. Člověk mohl něco bez toho vědomí světa dělat a přitom se potom ukázalo, že to byl ten správný směr a že to bylo něco dobrého. A možná, kdyby příliš naslouchal tomu, co dělají jiní, tak by nešel tím originálním směrem, který pak něco přinesl.“

  • „Tak jsem začala studovat vývoj epifýzy a ta epifýza se ukázala, že je báječný orgán, protože cyklicky tvořila hormon melatonin, takže v noci se tvořil, ve dne se netvořil, v noci se zase tvořil, ve dne se netvořil. Prostě byly tam takové krásné sinusoidy, jak to jde nahoru a dolů a tak dále. Já jsem tehdy studovala celý metabolismus. Měla jsem takové určité štěstí, ale štěstí přeje připraveným, že jsem v noci do zvěřince chodívala s červenou baterkou. Jednou jsem si tu červenou baterku zapomněla, nechala jsem si pootevřené dveře na chodbu a za těch pět minut, co tam do toho zvěřince šlo jenom malinko světla, jak byly pootevřené dveře, abych trošičku viděla, tak najednou se mi všechny hodnoty, co jsem v té epifýze měřila, změnily a v zásadě jsem zjistila, že jenom to chvilkové osvětlení, pětiminutové, má obrovský vliv na tu epifýzu. Tak jsem potom samozřejmě dlouho bádala, čím to je. Až po dlouhé době jsem přišla na něco, o čem jsem tehdy vůbec nevěděla, že existuje, a to jsou biologické hodiny, a že tím osvětlením jsem si ty biologické hodiny, které jsou v mozku, posunula do úplně jiného času.“

  • „Maminka tehdy měla nějaký šperk, který dostala od tatínka, teď nevím, asi k desátému výročí svatby nebo někdy to dostala od tatínka. Rozhodla se, že ten šperk tomu Belgičanovi prodá a on nám potom poslal peníze na takové malé autíčko. Ten Belgičan to dělal ve velkém, takže potom z toho vznikla kauza, která šla před soud, protože to samozřejmě bylo nedovolené pracování s devizovými prostředky, lépe řečeno nedovolený prodej něčeho. Maminka se tím strašně trápila. Tatínek to vůbec nevěděl, že tohle maminka udělala. Jak říkám, maminka byla úžasný člověk a byla riskér, takže ona si jistě byla vědoma toho, že zákonné to moc nebude, ale nicméně se rozhodla, že to podstoupí. Takže sice jsme dostali to auto, ale maminku potom čekal soud. V zásadě přestože její tatínek byl univerzitní profesor, tak se v posudcích objevilo, že je buržoazního původu, to jsou takové nálepky ošklivé. Byl to potom takový soud... Psal se rok 1960, tak to byl úplný konec 50. let a maminka měla strašný strach, že nás vyhodí obě z vysoké školy, protože my už jsme končily, a den před tím soudem se oběsila. Tak to byl takový skutečně hrůzný konec toho dětství.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 06.03.2013

    ()
    délka: 
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Praha, 10.03.2022

    (audio)
    délka: 02:06:23
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 3

    Praha, 09.11.2022

    (audio)
    délka: 02:20:16
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Člověk by měl žít tak, aby jeho činy byly užitečné pro společnost

Helena Illnerová
Helena Illnerová
zdroj: archiv paní Illnerové

Helena Illnerová, rozená Lagusová, se narodila 28. prosince 1937 v Praze. Její otec židovského původu Karel Lagus byl vězněn za války v Osvětimi. Dědeček z matčiny strany Bohumil Baxa působil v odbojové organizaci Obrana národa a za stanného práva v období heydrichiády byl zatčen a popraven na Kobyliské střelnici. Helena Illnerová vystudovala v letech 1956–1961 biochemii na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy. Od roku 1961 působila ve Fyziologickém ústavu Akademie věd (AV). V roce 1966 se stala kandidátkou věd a jako první na světě zjistila, že tvorba melatoninu v šišince mozkové je řízena biologickými hodinami. V roce 1965 založila turistický oddíl Sluníčka, který vedla deset let. V roce 1969 se rodině povedlo vyjet na rok do New Yorku, kde Helena sbírala zkušenosti na Kolumbijské univerzitě. Po roce 1989 se podílela na reorganizaci Fyziologického ústavu AV ČR. V roce 1993 se stala místopředsedkyní AV ČR, v roce 2001 se stala na následující čtyři roky její předsedkyní. Působila také jako předsedkyně Učené společnosti České republiky a v České komisi pro UNESCO. V roce 2022 žila v Praze