„Víte, za co jsme rádi? Práce tady u nás se zastavily, chodili k nám na Ujbánii dělníci z Rumunska. Neměli kde zůstávat, ty kolonie byly plný. Neměli místo, už ani kde zůstávat, a dneska je to všechno prázdný. Pracovalo se v lese a na dříví. Nýčko jsme rádi, že přijdete vy z Čech, český turisti. Tak jsme rádi. Když vidíme, že přichází, když je festival [hudební festival Banát], a vidíme, jak se to k nám hrne, kvete nám srdce a jsme rádi.“
„Už jsem devět roků vdovcem, už jsem sám. Řeknu vám jeden žert: Já bych se oženil, ale nemám ženidlo. A bez ženidla to nejde. To je takový žert.“ [směje se]
„Tady zůstala munice a my jsme to našli. Dali jsme to do ohně, ono to vybouchlo a jeden střep mi vylétl do oka. Od té doby jsem bez oka. Měl jsem takových třináct roků. A potom jsem začal pracovat, odmalinka. Byla válka, byla bída a neměl jsem ani patnáct let a šel jsem pracovat. Dosti těžko pracovat, ale byl jsem rád, že můžu vydělat nějaký lei.“
Václav Jágr se narodil 28. září 1930 v české vesnici Eibenthal, která leží v rumunském Banátu. Po smrti jeho otce pamětník vyrůstal spolu s dalšími pěti sourozenci a matkou. Rodiny se ujal pamětníkův dědeček a matčin otec, který ve vesnici provozoval prodej zboží a hospodu. Do místní školy Václav nastoupil ještě před vypuknutím druhé světové války, kde působil český učitel Boleslav Ivánek, pozdější československý letec a příslušník Royal Air Force. Pamětníka ve třinácti letech poranil výbuch vojenské munice, která mu vystřelila levé oko. Od patnácti let pracoval v místních azbestových a uhelných dolech, kde v součtu pracoval více než třicet let. Rodina jeho sestry byla v roce 1951 deportovaná do oblasti Baragan. V poválečné reemigraci odešla z Rumunska do Československa i jeho sestra, on sám ale rodnou vesnici trvale neopustil a Čechy nikdy nenavštívil. V září 2020 oslavil devadesáté narozeniny a v době natáčení byl nejstarším mužem v Eibenthalu (září 2022). Václav Jágr zemřel v prosinci roku 2023.
