Hana Jandová

„Ráno brácha k nám přiběhl do ložnice a říkal: ,Holky, vstávejte, vojáci mají cvičení. Je plný jako nebe vrtulníků, letadel.‘ To byl hroznej takovej hluk, to si nedovedete ani představit. Tak my jsme rychle utíkaly před barák a to bylo spousta letadel a to bylo dlouho, než to přeletělo. A pak než jsme se z toho stačili vzpamatovat, tak už zase po silnici, to jsme měli jenom přes hřiště silnici, tak už tam zase jezdili tanky, obrněný vozy a nákladní auta s dělama. Tak jsme tam rychle utíkali. Tam byl takovej velkej žlutej parní válec, to si pamatuju dodneška a my jsme na to všechny děti, i sousedovic děti, nalezly, abychom líp viděli, abychom byli vysoko. A ty vojáci byli takový přátelský, ty kluci taky nevěděli, co se děje. Oni nevěděli, že nás okupujou, jenom, že mají cvičení jim to bylo řečeno. A tak oni na nás mávali, my jsme na ně mávali. Tam se pak zastavili, že maj žízeň, tak jsme jim ještě domů utíkali pro pití a dávali jsme jim pít.“

„Tam byly ty bandy různý, ty Banderovci. A to byli třeba i sousedi jejich, přes den se chovali úplně normálně, ale když jako byla tma, byla noc, tak oni chodili vykrádat ty vesnice a všechno jim třeba vzali a když se bránili, tak třeba toho pána oběsili, ráno visel na stromě před barákem. A ty ženský znásilnili a takhle. Že pak neměli vůbec co jíst a takhle, že naši neměli kolikrát vůbec co k jídlu, tak museli z kořínků si dělat čaj a takhle. Tak proto oni už tam nechtěli být, protože tam bylo veliký násilí.“