Milada Jelínková

"Naši byli na Rudolfově vítat Rusáky. Byl konec války. Večer v noci jdu ven z chaloupky a za plotem byli nějací lidé. Tak to říkám sestře, že jsou tam nějací lidé. Ona německy trošku rozuměla a přišla domů a říká, že jsou to Němci, že byli nějak shromáždění v Linci ve škole, odtud utekli a chtěli by do Rakouska a ptali se, jestli bychom je neschovali. Ségra je tam nevzala, až když přišli rodiče, tak ti je domů vzali. Jenže jsme měli jen jednu místnost a jednu takovou malou komůrku, tak byli schovaní v té velké místnosti. Byla to stará paní a zřejmě její dcera a té dcery holčička, tak tříletá."

"Když byl nálet na České Budějovice, chodila jsem do základní školy ve Zborově, do jednotřídky. Byla přestávka, hráli jsme si na vsi Chodí pešek okolo a přiběhl pan učitel a říkal: ,Děti, běžte domů, bombardují Budějovice, je válka.´ Tak jsme utíkali domů. Ještě si pamatuji, to jsme byly samy s mámou, asi se blížil konec války, že se tam objevili, buď to byli Rumuni, kteří utíkali před válkou, nebo esesáci. Jako dítě si pamatuji, že přišlo asi dvanáct esesáků, kteří měli kolem pasu granáty a chtěli vodu, chtěli se napít. My všichni včetně maminky a nás třech dětí jsme museli ke studni napít se vody a oni se pak teprve napili a vodu si nabrali."

„To už bylo v 45. roce, tak to už esesáci utíkali a Němci utíkali, protože jsme bydleli ve Zborově, což je už kousek do Nových Hradů, a to už je přechod do Rakouska, takže tudy Němci utíkali. Pamatuju si, že přišlo asi, to jsem se ptala maminky, asi dvanáct esesáků a pamatuju si, že tu měli takový černý kapsičky. Maminka říkala, že to jsou granáty nebo co. A chtěli pít, tak jsme musely ke studni, protože studna byla venku na zahradě, vodovod žádnej nebyl. Tak jsme se musely všechny tři děti i maminka napít a oni po nás až tu vodu pili.“

„Byla to mladší paní s dvouma malýma, to dítě bylo malinkatý ještě tak asi dva tři roky, větší děťátko a jedna stará paní, takže to byla jedna rodina. Tak naši je vzali, protože jsme měli jenom chaloupku a dvě tři místnosti jenom, tak tatínek s maminkou je vzali domů. Co se dělo, to já už si nepamatuju, jelikož jsme musely jít asi spát, abysme všechno neviděly. A ráno se probudíme, protože vedle byla louka za zahradou a tam byli Rusáci. Teď ty lidi ty úplně byli nešťastný ty Němci, ty se hrozně báli, takže jsme měli uhlí, kůlničku na uhlí, tak to kus bylo volný, takže oni šli za to uhlí a tatínek z toho udělal takovou přehradu, takže oni mezi to uhlí a mezi nimi byl pes, zlej vlčák. No, ale Rusáci přišli do baráku a všechno bylo jejich. Ale pak se stalo to, že v noci teda tatínek ty Němce vzal a odvedl je do Budějovic na nádraží.“

„V 64. jsme dostali vízum přes pana známýho, který na tý kriminálce dělal, tak jsme dostali vízum tatínek, maminka, já a můj manžel. Děti jsme vzít nesměli, to byl zákaz, děti jsme vzít s sebou nesměli. No, a jeli jsme. Na hranicích jsme zůstali v autě a můj tatínek musel vystoupit a musel se na celnici svléct donaha a hledali, jestli nepřeváží zlato, tak se maminka dostala v tom 64. roce domů, kde viděla svoje sourozence, ale rodiče už byli mrtví, ty už neviděla a hřbitov už byl zamčenej, tak maminka tam stála u dveří a plakala, protože tam byla maminka pochovaná její a už tam nemohla, protože se dělal nový hřbitov.“