„V květnu roku 1944 byla normálně škola a najednou na dědině zastavilo auto a pak druhý a vylezli z něj gestapáci a šli k nám do školy. Za chvíli přišel tatínek ze třídy a dětem řekl, aby šli domů. Gestapáci pak prošmejdili celý náš byt. V posteli ještě ležela babička a maminka honem ještě nějaké věci, které by se jim mohly líbit, nastrkala babičce pod peřinu. Já jsem začala tatínkovi chystat chleba s máslem a balit. Nevěděla jsem, co bude. Když prošmějdili celý byt, dvůr a všechno, tak nám sebrali rádio a tatínkovo kolo.“
„Druhý den přijeli Němci na motorkách s těma lodičkama. V dědině byla hromada německých vojáků a my jsme se na to jako děti dívali úplně vyjeveně. Okamžitě byla měnová reforma a to tak, že jedna marka byla deset korun. A za tu korunu se u nás v obchodě dostalo pět rohlíků. Čili za deset feniků dostali Němci pět rohlíků a byli z toho úplně u vytržení. Za chvíli bylo všechno vykoupený. Zůstali u nás do rána a protože to byla dědina bez hotelu, tak nám do školy, do našeho bytu, nastěhovali velitele. Škola pak pokračovala normálně dál, jenže místo Beneše tam visel obraz Hitlera a začali jsme s Němčinou. Tak to si taky vzpomínám na to eins, zwei, drei.“
„V květnu byla veliká bouře a krupobití. Krásně kvetly třešně a ovocné stromy a všechno bylo popadaný a už z toho pak nic nebylo. Druhý takový negativní bod byl o prázdninách, když v Bohuslavicích, což byla zemědělská obec, tak dobytek dostal slintavku a kulhavku. A ke konci prázdnin strašně pršelo. Pršelo tak, že se tady na Drozdovské Pile zvedla řeka a bylo to pomalu jako někde u moře. Bohuslavice bylys v nížině a kolem tekla Morava a celá obec měla kousek dál od řeky hráze a byly tam samé luky. Jedna hráz, která chránila Bohuslavice byla pod Hrabovou a ta se pod náporem velké vody roztrhla a dál hráz pokračovala až k Háji u Třeštiny a ta se taky protrhla. Bohuslavice byly celé zaplavené vodou. Tak to byla třetí pohroma. A čtvrtá byla nejhorší a dlouhá. Na konci září nás zabrali Němci a udělali z nás Sudety.“
„Matka se zastavila u strýce v Neratovicích a ten jel s ní. Dostali se do nějaké místnosti v Terezíně, kam přivedli tatínka. Nesměl se na ni ani podívat, ani si nic vzít. Jenom mu něco řekla. Tatínek dostával plat do spořitelny v Zábřehu a bylo to na podpis, tak tehdy mamince cosi podepsal, že mohla nějaké peníze vybrat, protože my jsme za ten rok nedostali ani fenik. Jídlo pak maminka přivezla zpátky a nechala ho u známých v Praze. Tatínek pak byl v Drážďanech. Přežil bombardování Drážďan. Jejich skupina byla v cihelně za Drážďany, takže celé bombardování viděli, ale ten konec to nezasáhlo. Potom chodili vykopávat potrubí a další věci a ty nálety pokračovaly. Díval se a pak ho kdosi stáhl zpět a zrovna tam někde blízko spadla bomba, takže z toho vyšel živý.“
„Přišla k nám mladá holka a ptala se, jestli by nemohla být na naší chatě (Drozdovská Pila). Byla to Amálka, sestra paní Švábové. Začali tam jezdit a scházeli se tam s partyzány z Drozdovské Pily. V listopadu roku 44 na kopci nad našema zastřelili partyzána Háječka a pak ho táhli za nohy dolů. Ležel potom u Novotných v hotelu pod přístřeškem ve voze pod plachtou. Šli jsme se tam potom podívat. Později ho pochovali v Jedlí a potom vykopali a pohřbili normálně. Co bylo nejhorší, oni potom chytli a zavřeli partyzána (Karla) Holouše, který o všem věděl. Později Holouš s jedním gestapákem procházel přes Bohuslavice a maminka myslela, že si jdou pro ni. My jsme se sestrou nevěděly, o co jde. Pak Holouš říkal, že co nemusel, tak to nepověděl.“
„Ještě než je přestěhovali, tak jejich staršího a pak mladšího syna Němci odvezli do Olomouce. Rodiče nevěděli, že je hned zastřelili, takže tam jeli. Pak si pamatuji, jak na náměstí vždycky stál povoz s koňmi, který zajišťoval jejich dopravu na nádraží. Pamatuji si ty ženský, jak stály s balíky a jak je odváželi pryč. Každý si mohl vzít jen nějaké kilo. Do Loštic se pak vrátili jeden nebo dva Židé, ale z Knöpflmacherů se nevrátil nikdo.“
Soňa Jelínková, rozená Straková, se narodila 25. prosince 1928 v Lošticích. Ve svém životě se mnohokrát stala svědkem, jak totalitní režimy dokážou zničit lidské životy. Jejího otce Oldřicha Straku za napojení na odboj věznili nacisté, strýce, válečného odbojáře Jaroslava Knápka, zase komunisté. Strýci se podařilo z vězení uprchnout a několik let se pak skrýval ve sklepě svého domu v osadě Drozdovská Pila, než se přihlásil úřadům. Během druhé světové války pamětnice viděla na vlastní oči transporty Židů z Loštic, zátah proti partyzánům na Drozdovské Pile a jako pomocnice v domácnosti se stala svědkem ukrývání uprchlých sovětských zajatců v osadě Háj u Třeštiny. Po válce vystudovala nově otevřenou Obchodní akademii v Šumperku. V roce 1949 nastoupila u polesí v Hoštejně a poté jako mzdová účetní a pokladní ve Státních lesích Zábřeh. Následně pracovala v Investiční bance v Šumperku a potom ve Státní bance československé, kde měla mimo jiné na starost investice a provoz jednotných zemědělských družstev a později provoz a investice okresních gigantů - n. p. Rudné doly Jeseník a Severomoravské dřevařské závody n. p. Šumperk. V roce 2016 žila v Zábřehu. Soňa Jelínková zemřela 13. prosince 2023.
