Ivana Jeništová

* 1947

  • „Byla jsem s dětmi na ulici a najednou ho vidím, jak jde proti mně. To byl sen úplně, myslela jsem, že omdlím radostí, já jsem držela kolo – a teď ho vidím – a úplně jsem se rozklepala. Přišel, tak jsem na něj skočila, pořád jsem se ho držela. Potom to bylo těžké, protože ho nikde nechtěli vzít do práce, žádné peníze, přitom existovala pracovní povinnost. Musel pracovat, nebo by ho byli zase zavřeli, tak mu s maminkou sháněli práci. Pak dostal někde ve vedlejší vesnici práci dělníka v nějaké továrničce.“

  • „Bylo to v roce 1952, dva měsíce po jejich svatbě. Byli jsme ve Vyškově jen chvíli, nevlastní otec měl ještě dva kamarády, šli do hospody a tam si dělali legraci a řekli, že utečou na Západ – a ten třetí kamarád je šel udat. Načež ty dva sebrali. Vím, že pak nás předvolali k veliteli, mě a maminku, otec už byl ve vězení, byl zadržený, než byl soud. Přišly jsme do té velitelské kanceláře, tam byl velký stůl a tam bylo něco zakrytého celtou. Velitel říkal mamince: ‚Víte, co je pod tím, že?' Maminka řekla, že ne. Nadzvedl celtu, byly tam granáty a všelijaké zbraně. Tvrdil mamince, že to všechno chtěli vzít s sebou. Chtěla bych vidět, jak by to tahali. No prostě ho zavřeli, byl soud a dostal osm let. Poslali ho do Jáchymova, to byla úplná blbost, ale tenkrát zavírali lidi za všechno.“

  • „Pamatuji si, jak mi maminka vyprávěla, jak už skončilo povstání a do ulic vyšli takoví ti, co dřív zvedali ruce. Mládež, takoví hromotluci, a najednou byli hrozně přesvědčení odbojáři a upalovali Němce na lampách. Vyváděli je z bytů a byl tam takový seschlý, suchý dědoušek, kterého vedli, jakože je Němec. Maminka říkala, že šla po ulici a tam ležel mrtvý upálený Němec, ona se jej dotkla nohou a říkala, že si pamatuje, jak se mu klepalo maso, jak byl upálený, nevím, jak to zvládla.“

  • „Pak byl srpen, byli jsme na návštěvě, někdo měl nějaké narozeniny. Bydleli jsme tenkrát v Rychvaldu, vesnici těsně u Ostravy, chystáme se spát a najednou nám telefonují ti známí, od kterých jsme přišli a říkají: ‚Tam je hrozný rachot, nějaké tanky jedou.‘ A já ještě říkám: ‚Prosím vás, co blbnete, to nic není.‘ Předtím jsme ještě byli se strejdou na motorkách na výletě, kde bylo vojenský cvičení a dělalo to v noci rachot. Tohle bylo tak stejné, tak jsem říkala, že je to asi cvičení, ať si to tak neberou. Ale do rána už to začali říkat v rádiu, tak jsme na to hleděli a poslouchali jsme. A ráno ty tanky ještě jezdily. Jeli jsme do práce, já jsem ten den byla zrovna objednaná k lékaři, ke svému gynekologovi, který mi oznámil, že budeme mít děťátko. Tak si představte ten pocit, když začíná válka – a on vám oznámí, že budete mít první dítě.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Olomouc, 24.02.2022

    (audio)
    délka: 02:02:08
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava
  • 2

    Olomouc, 26.02.2022

    (audio)
    délka: 01:48:48
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Život má být jednoduchý, může být pak krásný, nepotřebujeme miliony

Ivana Jeništová při natáčení pro Paměť národa, 24. 2. 2022, Olomouc
Ivana Jeništová při natáčení pro Paměť národa, 24. 2. 2022, Olomouc
zdroj: Paměť národa

Ivana Jeništová, roz. Pírníková, se narodila 5. prosince 1947 v Praze, rodičům Karlu Pírníkovi a Jiřině Pírníkové, roz. Havlíčkové. Otec byl sólista Národního divadla v Praze, matka pracovala v knihovně a jako dělnice. Dědeček z matčiny strany, Věnceslav Havlíček, byl spisovatelem a vzdělavatelem Sokola. Po vzniku Slovenského státu musel s rodinou odejít z Bratislavy do Prahy. Jako bývalý Sokol byl sledován StB. Po rozvodu rodičů Ivana žila střídavě na Slovensku a v Praze. Vystudovala Střední průmyslovou školu grafickou v Bratislavě. Věnovala se trampingu. S prvním manželem Rudolfem Grymem žila v Ostravě, v trampské osadě Bílý Blizzard, byla redaktorkou časopisu Tramp. Roku 1972 se přestěhovala do Olomouce. Za normalizace se účastnila tajných setkávání věřících v Olomouci, pořádali tábory pro děti. Pracovala v Moravských tiskařských závodech, po revoluci jako redaktorka olomouckých Hanáckých novin, dopisovatelka Rádia Svobodná Evropa, vedoucí restaurace U Jeništů, poté jako redaktorka Moravskoslezského DNE, tisková mluvčí Arcidiecézní charity Olomouc a redaktorka Katolického týdeníku. S manželem Lubomírem vychovala čtyři děti. V roce 2022 žila v Olomouci.