„Na olympiádu jsme jeli jako venkovský kluci, my nevěděli vůbec, o co se jedná, na takovéhle akci. No koukali jsme na to s velkýma očima a bylo to pěkný. Já teda zažil tři olympiády, ale tahleta první – ne proto, že jsme tam vyhráli – ale byla taková… byla to první olympiáda po válce… druhá teda, první byla v Londýně… druhá po válce, ve Finsku, takže to bylo takový sportovní, poněvadž ti Finové jsou sportovně založení. No my jsme tam závodili na moři a na to jsme nebyli zvyklí, poněvadž tam byly dost velký vlny. Tak potom na ty závody Finové tu zátoku přehradili loděma, takže vytyčili tu dráhu, že byla zakotvená jedna loď vedle druhý. Že to bylo jako lepší. No ale my jsme tam přijeli, zkoušeli jsme to v tréninku, a když americká loď – čtyřka – když tam jela, tak tam byli chlapi: takovýhle ramena, takhle jim šly přes loď, a my jsme byli proti nim takoví kluci jako nitě. Tak jsme si říkali: ‚No tady nemůžeme uspět.‘ No dopadlo to dobře. Vyhráli jsme první rozjížďku, pak v semifinále. No a v tom finále, tam jsme narazili na Švýcary. Ti Švýcaři byli dobře připravení. Tak jsme je porazili taky, no.“
„My jsme v dvaapadesátým roce vyhráli olympiádu a v třiapadesátým roce bylo mistrovství Evropy v Dánsku. A to došlo k takovýmu… přestali na těch emblémech ti lvi a začaly ty hvězdy a takový. A my jsme byli první… veslaři byli první zájezd do západní Evropy v tom roce. Zatím tam nikoho nepustili, a my jsme tam byli. A vedoucím toho byl kapitán Havlíček. Tam s námi byly asi čtyři ,očkaʻ, mám je někde vyfocený taky. A ten Havlíček nedělal nic jinýho, než když jsme přišli, seděl a počítal. A když se dopočítal, tak byl šťastnej.“
„Přišla válka, do školy jsem začal chodit v Třeboni. To byla válka, tak nás stěhovali sem tam. Pak jsme chodili do školy jenom do hospody nebo do divadla, kde se sešlo pět šest tříd a učitelé nám řekli nějaký úkoly a poslali nás domů. Otec, ten byl za války v Německu, takže ta práce, kterou on zastával, nebo ta mužská, tak už spočívala spíš na mně. Jako když jsme kopali brambory. Anebo jsme měli takový políčko zpachtovaný, kde se pěstovaly brambory a obilí. No a pak se otec vrátil z Německa a začalo stavění. Znovu se přestavovalo, v domě se dělalo podkroví. Dílnu si stavěl, a tak jsme furt pracovali.“
Jan Jindra se narodil 6. března 1932 v Třeboni. Po roce 1948 se vyučil zámečníkem, následně vystudoval dvouletou střední průmyslovou školu v Českých Budějovicích. Od mládí se věnoval veslování na třeboňském rybníku Svět. V roce 1951 se poprvé stal mistrem republiky v kategorii „čtyřek“ s kormidelníkem. Třebaže posádka neměla ani svého trenéra, o rok později překvapivě zvítězila na olympijských hrách v Helsinkách. V letech 1953–54 absolvoval vojnu u armádního sportovního oddílu (pozdější Dukla) a po vojně nastoupil do strojní dílny československých státních lesů, kde pracoval až do důchodu. V letech 1953 a 1956 přidal do sbírky úspěchů zlaté medaile z mistrovství Evropy a v letech 1956, resp. 1960 znovu reprezentoval Československo na olympiádách v Melbourne a v Římě. Po olympiádě v Římě, z níž si přivezl bronz, s veslováním skončil. Jan Jindra zemřel 21. září roku 2021.
