Hana Jonášová

* 1950

  • „Co může udělat slyšící většina, aby se neslyšícím žilo lépe?“ – „Důležité je, aby se slyšící nebáli komunikovat s neslyšícími, můžou psát nebo se naučit alespoň základy znakové řeči – dobrý den – co potřebuješ – chceš pomoci – děkuji.“ Pak tlumočník Miroslav Hanzlíček a pamětnice Hana Jonášová vysvětlují a ukazují, jak se tato slovní spojení znakují.

  • „Ve třídě nás bylo třináct žáků.“ – „Všichni učitelé a jeptišky byli slyšící?“ – „Personál i jeptišky, to byli slyšící, až pak komunisti nařídili, že jeptišky nesmí poskytovat tuto službu. V listopadu 1955 musely z internátu odejít, nahradili je učitelé. I když jsem s nimi byla jen asi rok a půl, bylo mi to hodně líto a hodně na ně vzpomínám. Učitel, to nebylo ono, neučili správně tak, abychom z toho něco měli.“

  • „Jaké to je, když je dítě neslyšící a všichni okolo slyší? Jak si řeknou základní věci?“ – „Tatínek znakoval málo, měl svoje znaky. Maminka neukazovala vůbec, musela jsem se snažit odezírat.“ – „Když vám maminka chtěla třeba říci: ‚Vezmi si boty, půjdeme ven‘, jak to řekla?“ – „Ptala se mě, jestli chci jít do kina, na návštěvu. Bylo mi jasné, že se musím obout. Maminka mluvila, jako bychom byli všichni slyšící, a já se musela snažit odezírat. Ta situace pro mě byla dost těžká, třeba š, č, ť, ž jsou těžká písmena na odezírání, ústa jsou podobně nastavená.“ – „Došlo někdy k nějakému zásadnímu neporozumění?“ – „K takové situaci nikdy nedošlo, protože maminku nebavilo se mnou komunikovat. Prosila jsem ji, aby mě učila psát, říkala, že ji to nebaví, nedělala to.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Plzeň, 30.06.2023

    (audio)
    délka: 01:22:42
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Plzeňský kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Jeptišky byly zlaté, bylo mi líto, že musely odejít

Hana Jonášová v roce 2023
Hana Jonášová v roce 2023
zdroj: Post Bellum

Hana Jonášová se narodila 30. května 1950 v Jablonci nad Nisou. V osmi měsících po opakovaném zánětu středního ucha ztratila sluch. Její rodiče František a Františka Vojtíškovi, stejně jako starší bratři František a Jiří, byli slyšící, otec dělal zámečníka v závodě na výrobu bižuterie ve Mšeně nad Nisou, matka pracovala jako švadlena. Hana Jonášová chodila rok do běžné mateřské školy, rok do školky pro neslyšící v Praze-Radlicích a dalších dvanáct let strávila ve školce a škole pro sluchově postižené v pražské Holečkově ulici. Tady zažila péči řádových sester a dodnes na ně vzpomíná, v roce 1955 ale komunisté sestry ze školy vyhnali. Na internátu v Holečkově ulici prožila dvanáct let, domů jezdila jen na Vánoce, Velikonoce a letní prázdniny. Po základní škole nastoupila do továrny na výrobu bižuterie ve Mšeně nad Nisou, kde pracoval její otec, malovala tu na lžičky a šperky. Když se vdala, přestěhovala se do Klatov, v roce 1979 se narodil syn Pavel a v roce 1983 dcera Alena. Syn se vyučil elektrikářem a pak si dodělal maturitu, dcera Alena je vědeckou pracovnicí na Západočeské univerzitě v Plzni na fakultě aplikovaných věd. Hana Jonášová pracovala v Kozaku Klatovy, pak v Obzoru Klatovy a Obzoru Plzeň. Její manželství nebylo šťastné, od roku 1998 jsou manželé v odluce. Od svých osmapadesáti let je v důchodu a pravidelně se potkává s neslyšícími ze Spolku neslyšících Plzeň.