Elly Jouzová

* 1933

  • „Protože ona [matka] do té strany vstupovala hned po první světové válce, kdy se ještě nevědělo nic špatného, a pak v té straně byla, myslím, dost železná kázeň. Ono to bylo jako nějaká sekta nebo jako nějaké náboženství. Oni byli velice ukáznění, matka mi nic neříkala. Když přišli nějací návštěvníci k nám a o něčem si povídali, já musela odejít. Směla jsem přinést čaj a odejít. Já jsem nic nesměla vyslechnout a teprve v šedesátém osmém, kdy se o tom psalo i v tom Rudém právu, moje matka začala něco přiznávat. A přidala se ke skupině starých členů, kteří podepsali a uveřejnili v Rudém právu prohlášení: ‚My, staří členové stany, jsme proti vstupu vojsk, protože si myslíme, že bychom vlastními silami nedovolili návrat kapitalismu.‘ To si jako mysleli. Tehdy její jméno ale nějak zkomolili, ale přesto – v roce 1972 nebo 1973, v normalizaci, si ji zavolali na kobereček. Nejdřív jí připomněli všechno, co zažila, a potom ji začali přemlouvat, aby veřejně odvolala, co podepsala. Ale moje matka řekla, že ne, že je proti tomu a že ten vstup [vojsk] velice té straně ublížil. Takže ji vyloučili. Což jí strašně ublížilo, protože ona k té straně měla vztah citový. Ona se tam seznámila se svým mužem, ona moc neuvažovala o té teorii, ona viděla, nebo alespoň to říkali, že chtějí pomoct lidem, kteří to potřebují, že bude potřeba velkého odříkání – tomu všechno podřídila. A jestliže se dozvěděla něco o těch procesech, tak nevím… No, bylo to nepochopitelné, samozřejmě, proč Stalin nechal vybít všechny svoje spolupracovníky. Takže byli lidi, kteří si uměli říct, že to není dobře, a vystoupili a postavili se proti. Kdežto oni [rodiče Elly Jouzové] byli ukáznění. Nebo já nevím, protože já jsem nikdy neměla možnost s nimi o tom mluvit.“

  • „A utíkala jsem do sklepa a potkala jsem babičku, která běžela nahoru pro ten kufr. Ale už to přestávalo. Ty největší rány byly rozbitý dům, který byl v Libické ulici. My jsme byli Radhošťská. Když se přešla Vinohradská, byla Libická. Takže to bylo přímo v naší ulici, čtvrtý blok od nás. Proto to bylo tak silné. Když potom odhoukali, tak jsem šla ven se sousedkou a ve vzduchu – svítilo sluníčko, ale byla taková růžová jako mlha. Jak byl ve vzduchu ten prach z cihel. A přišly jsme na Vinohradskou a viděly jsme, jak z té ulice proti nám, z té Libické, vynášejí nějakou paní, na židli, která měla nějakou divnou nohu, naříkala. Šly jsme dál, směrem k náměstí Jiřího z Poděbrad, a tam už to bylo zavřené. Dál jsme nesměli, protože tam spadla bomba na továrnu, na uzeniny Maceška. Rozbilo to tam několik domů v Kanálské ulici a pokračovalo to až dolů, Emauzy. Takže ten dojem byl strašný. A lidi si říkali, jak jsou ti Američani šikovní, že se strefili do toho domu v té Libické ulici. Kde vedle byl nějaký lepší dům, kde bydleli samí Němci. Spletli se jenom o dům. Ve skutečnosti se spletli o celé město, protože ten nálet měl být na Drážďany.“

  • „My jsme tam asi nosili prádlo a žádali jsme o nějaké návštěvy, abychom matku navštívili. A to mě překvapilo – ona měla krátké vlasy, mikádo se tomu říkalo, a to už měla vlasy delší, do takového ohonu, a prostředkem těch černých vlasů byl bílý pruh. Ta návštěva byla taková divná, protože kolem stáli, poslouchali…Co jsem měla říkat? Ona byla ráda, že mě viděla, a mně to bylo divné, ta maminka byla divná. Ona nás pak viděla ještě jednou. Když ji propustili z káznice ve Waldheimu, tak ji vezli do Prahy a byla ve věznici na Karlově náměstí. A zadní trakt vede do takové úzké uličky, je tam stanice Lazarská. A někdo, kdo byl propuštěn, měl u nás doma vyřídit, že by nás chtěla vidět. Takže sestra tam se mnou v tu určitou hodinu přišla a procházely jsme se v té uličce a koukaly do výkladů. Matka se domluvila s dozorkyní, že by chtěla umývat okna, takže nás těmi okny viděla. Sestra ji taky viděla, ale mně neřekli, takže já jsem nevěděla, že ji mám vyhlížet. A teprve když jsme šly domů, tak jsem se dozvěděla, že nás matka tím oknem pozorovala.“

  • „Bylo divné, proč nepíše. A jeli jsme vlakem přes Pardubice, kde byl tehdy nálet. A bylo to tam rozbité a lidi vyprávěli o tom náletu a tak a já jsem tím vyprávěním a tím, že jsem neměla z domova žádné zprávy, najednou měla nějakou jakoby předtuchu. A když jsem přišla domů, babička mě vzala do pokoje. Já nevím, proč špatné zprávy vždycky říkali v pokoji a v tom obvyklém… a sedla si se mnou na drátěnku holou a řekla, že moji sestru zatklo gestapo. A Miloše Hájka taky a jejich přátele taky. A nemuselo se to stát, protože v té organizaci, v těch ‚pětkách‘, co tvořily tu organizační strukturu, moje sestra nebyla. Ale jeden hoch, když ho bili, tak ještě řekl, že tam chodila dívka, která byla přítelkyně Miloše Hájka, a že měla oba rodiče zavřené. Takže to ji pak našli velmi brzy. A moje sestra udělala vlastně jen to, že obstarala nějakou občanskou legitimaci. A ji pak poslali do Terezína. Mezitím rodiče Miloše Hájka v domě na Spořilově schovávali ještě jednoho mládence, a přišlo tam gestapo a znovu ho zatklo a odvedlo i ty rodiče. Paní Hájková se vrátila, pan Hájek zahynul na pochodu smrti.“

  • „Otec zemřel v roce 1941. My jsme se to tedy dozvěděly, přišel úmrtní list a sestra mě vzala do pokoje, postavila na pohovku, aby na mě dosáhla, a řekla mi, že tatínek umřel. Ale já jsem tomu dost nerozuměla. Věděla jsem, že to je vážné, ale nepochopila jsem prostě asi, co to znamená, protože do té doby nikdo ze známých nebo příbuzných nezemřel. Ale vím, že sestra plakala a potom mě naučila zpívat 'Kde domov můj'.“

  • „Naši zůstali, neemigrovali, protože otec měl stranické úkoly. Takže za druhé republiky se stal majitelem reklamní firmy RIK – Reklama a inzerce –, měl dokonce navštívenky a nosil nám domů reklamní malinké pasty na zuby nebo malinké marmeládky. To byla firma, která jaksi zastírala opatřování peněz pro ilegální práci. Když přišel Hitler, pamatuju se na to hrozné počasí a pamatuju se, jak rodiče byli nešťastní. Matka byla nešťastná, otec byl tehdy někde pryč, a když k nám někdo přišel, tak mluvili vážně. Tak vážně, že jsem si toho všimla, a oni viděli, že jsem nějaká vážná a ptali se, o čem přemýšlím. A já jsem říkala: 'O všem.' A jim to připadalo velice legrační. Ale já jsem prostě cítila tu náladu, která byla na začátku války hrozná. Matka mi vyprávěla, že když Ribbentrop a Molotov podepsali pakt o neútočení, že měli strašně těžkou pozici, jak to vysvětlovat lidem, protože ti dva, kteří měli být nepřáteli, Stalin a Hitler, že prostě je ta víra, že ta strana a ten Stalin to dělá dobře – oni v tom viděli nějakou taktiku, která nepatřila tomu Stalinovi, ale spíš tomu Hitlerovi.“

  • „Můj otec studoval tehdy v Brně techniku. Měl být elektroinženýrem. A na studiích ho podporoval bratr jeho maminky Wallner, který měl prý nějakou továrničku ve Víru. Když se dozvěděl, že otec pracuje jako levicový politik, tak mu řekl, že by měl nejdříve dostudovat a že pokud nenechá té politiky, že ho přestane podporovat. Otec se jaksi zatvrdil a ze školy odešel. A stal se revolucionářem, který pracoval v té straně. Někdy za to něco dostal, takže jsme nějak potom mohli žít, ale myslím si, že toho nebylo moc, protože když moji rodiče dostali byt, tak se teprve zařizovali a za deset let ještě neměli ten byt nějak zařízený. Otec byl nejdříve v Ostravě a potom v Praze. Bydlel na sekretariátu v Karlíně, měl prý jenom smoking a spal tam na nějakém gauči.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 27.12.2017

    (audio)
    délka: 02:09:11
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Praha, 05.12.2023

    (audio)
    délka: 02:06:13
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 3

    Praha, 26.01.2024

    (audio)
    délka: 02:00:14
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 4

    Praha, 19.02.2024

    (audio)
    délka: 02:10:24
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Kdyby tátu nezabili fašisti, zabili by ho komunisti

Elly Jouzová, maturitní fotografie, Praha, 1952
Elly Jouzová, maturitní fotografie, Praha, 1952
zdroj: archiv pamětnice

Elly Jouzová, dívčím jménem Baranová, se narodila 2. července 1933 v Praze. Vyrůstala ve výrazně levicově zaměřené rodině, oba její rodiče vstoupili do Komunistické strany Československa (KSČ) krátce po jejím založení. Otec Kurt Baran pocházel z židovské rodiny, matka Marie se narodila českým rodičům ve Vídni. Kurt Baran od roku 1925 pracoval pro ústředí Komunistické strany, po podpisu mnichovské dohody a zákazu komunistické strany byl v ilegalitě. Po německé okupaci se zapojil do odboje, stejně jako jeho žena Marie a starší dcera Vlasta. Rodiče gestapo zatklo už na počátku roku 1940, Kurt zahynul o rok později v Mauthausenu, Marie byla vězněna v káznici ve Waldheimu a v koncentračních táborech v Ravensbrücku a Neubrandenburgu, podařilo se jí přežít a po válce se vrátila domů. V listopadu 1944 zemřela v koncentračním táboře Bergen-Belsen i devatenáctiletá Vlasta Baranová. O malou Elly se během války starali prarodiče z matčiny strany. Po válce se dospívající Elly pod vlivem své matky stávala také stoupenkyní komunistické strany, ale prošla postupným vývojem a do strany nikdy nevstoupila. Vystudovala gymnázium a celou svou profesní kariéru se věnovala dětem. Matčinou vírou v komunistickou stranu otřásly až události spojené s procesem s Rudolfem Slánským, s většinou odsouzených se osobně znala. V roce 1968 veřejně odsoudila invazi vojsk Varšavské smlouvy a na počátku normalizace byla za své postoje ze strany vyloučena. Životním partnerem Elly se stal houslista Vojtěch Jouza, vychovali spolu tři syny.