David Kabzan

„Na Bartolomějské byly dlouhé chodby, na kterých byly dveře. Na nich bylo na každých nakreslené ucho. To byly vyslýchárny. Úzká dlouhá místnost, naproti dveřím okno, na pravé straně stůl s psacím strojem. Tam seděl policajt v civilu, vždy byli v civilu. Ten zapisoval. Vedle, zády k němu, měl stoleček ten Beran, který mě vždycky vyslýchal. A ten se ptal a zapisovatel jen zapisoval, ten se ničeho neúčastnil. Dlouhá, úzká místnost a na konci, až u dveří, byla plechová skříň, židle a postel. Takhle vypadala každá vyslýchárna, ve které jsem byl. Já jsem seděl na té židli, vedle mě byla postel a ta plechová skříň. Ten vyšetřovatel chodil těsně vedle mě, mezi židlí a postelí. Podle mě šlo o to, že otázky dával vždy za mýma zádama. Vždy prošel ke dveřím, tam dával otázky a já se nesměl otáčet. To byla taková jejich psychologická hra. Při tom největším výslechu, kdy už ze mě chtěli dostat svědectví, to už byl Havel naposledy zavřený a já jsem měl být korunní svědek v tom posledním procesu, jsem to v tu chvíli nevěděl. Já dokonce ani do poslední chvíle nevěděl, co ze mě chtějí dostat. Ten výslech vypadal v jednu chvíli jako normální výslech jako roky předtím. Ale najednou, když byl Beran za mnou, za zádama, vytáhl pendrek a udeřil vší silou do té plechové skříně těsně mi nad hlavou. To si pamatuju, v tu chvíli, že jsem se úplně složil během té jediné rány. To byly psychologické hry. Předtím, než udeřil do mě, první udeřil do té skříně. To bylo poprvé, kdy to udělal, s tou skříní. Jinak podkopli židli nebo různými způsoby potřebovali člověka během normálního rozhovoru dostat do stresu něčím. Šokově, ránou, shozením židle nebo ránou do skříně. Člověk začal koktat a chovat se jinak. To chtěli. V takové situaci dokázali dostat z člověka víc.“

„Těsně před revolucí se máma přestěhovala do Prahy a já bydlel u ní na ubytovně. Najednou před ubytovnou stály tři volhy. Věděl jsem, že jedou pro mě, tak jsem vyskočil z okna a utekl. Mámu chytli. Říkala, že neví, kde jsem. Já věděl, že je průšvih. Nějak instinktivně jsem cítil, že musím utéct, a odjel jsem do Tanvaldu na chalupu známých. Tam jsem byl asi měsíc. Během toho měsíce odvedli celou moji rodinu, všechny známé. Tvrdili jim, že jsem někde ve Svitavách přejel člověka autem. To už bylo drsný. To už byl pokus o vraždu. Přitom já jsem nikdy v životě neřídil auto, dodnes nemám řidičák. Absurdní. Měli prý svědka, nějakou paní, u které jsem si prý kupoval utěrky na skla do auta. Tehdy jsem se ještě v Tanvaldu sešel s Petrem Placákem a on říkal, že to je jejich normální způsob, že potřebují dostat člověka na cokoli, co si vymyslí. Tak jsem se skrýval v tom Tanvaldu. Když jsem se po měsíci vrátil, už byl říjen, listopad. Pak jsem měl další předvolání kvůli přejetí autem, měl být soud. A když jsem měl jít k tomu výslechu na soud na Ovocný trh, tak v tu chvíli už kolem šlo sto tisíc lidí na demonstraci. Já tam zazvonil, jestli mám jít na ten výslech. Jen se zasmáli a poslali mě pryč.“