„Já jsem ho jednou vytáhl z bryndy, protože ho chtěli vyloučit ze strany. Tenkrát to tak bylo, že všichni museli být ve straně. Jeho chtěli vyloučit a já jsem tenkrát položil legitimaci a řekl jsem: ‚Jsem válečný člen strany a za Kunderou stojím. A když ho vyloučíte, tady máte i moji legitimaci.‘ A oni se všichni lekli a nevyloučili ho. Pak přišel za mnou a řekl: ‚To by každý neudělal.‘ A od té doby se se mnou začal sbližovat. Jezdil jsem za ním do Brna, on mě seznámil s Trefulkou, takže jsem takhle mezi ty Brňáky zapadl.“
„Když přijel, tak jsem za ním šel, vzal jsem kytaru a řekl jsem mu, že když jsem byl totálně nasazen v Německu, tak jsem jejich písničky přeložil do němčiny a udělal jsem tam některé satirické vložky. A když se naši představení ožrali, tak jsem jim je musel hrát. Nejvíc se jim líbil Kat a blázen. Tak jsem se seznámil s Voskovcem, že jsem za ním chodil domů a vyprávěl jsem mu to. A on chtěl o tom udělat hru, ale pak se nějak s Werichem nedohodli, ale hlavně ta jeho Francouzka chtěla jít do Ameriky, tak odjeli. A tím jsme se přestali stýkat.“
„Na tom filmu nic není, to se může kdykoliv promítnout. Já jsem dostal stranicko-vládní úkol, já a scenárista a historik Matějka, že musíme natočit k výročí film o Gottwaldovi. Tak jsme se dohodli, že s Gottwaldem nechceme mít nic společného, ale že když musíme, uděláme film z doby, kdy byl ještě dobrý, nezkažený Moskvou, tedy když vyhrál spor ve straně v roce 1929. Taky jsme to nazvali Dvacátý devátý, kdy se dostal do čela české levice. Čili to je toto období Gottwalda, kdy je i dnes přijatelný.“
„To jsme si hned v těch devatenácti letech ‚užívali‘, bylo to drsné, než jsme si zvykli. Nejdřív jsme brečeli, nemohli jsme chvíli nic dělat. Někteří kluci omdlívali, a dva dokonce odvezli do blázince. Brečeli: ‚Mami, já chci domů...‘ Prostě úplně zblbli. My jsme říkali, že se nedá nic dělat než si na to zvyknout. Tak jsme vždycky po náletu vytahovali ohořelé mrtvé ze sklepů a házeli jsme je jak pytle na náklaďáky, a ty to odvážely. A to bylo denně. V půl jedenácté nálet v Holandsku, a už do bot a plnou polní...“
„(Ten hlavní hrdina) je sám vypravěčem i hercem. Ale to vymyslel Milan. ‚Hele,‘ říkal, ‚zkusíme to, to ještě nikdo nedělal. On bude sám o sobě vyprávět a zároveň to komentovat. Uděláme to jako raritu.‘ A rarita to je, už to nikdo nezopakoval.“
Celý život jsem v pozici obránce, nikdy jsem na nikoho neútočil
Antonín Kachlík se narodil v Rozdělově (dnes Kladno-Rozdělov) 26. února 1923. Vyrůstal v Malé Dobré a v roce 1931 se celá rodina přestěhovala do Prahy. Díky tomu dostal příležitost k lepšímu vzdělání na obchodní akademii v Karlíně. V letech války se zapojil do ilegální odbojové činnosti, distribuoval levicové tiskoviny a letáky. Maturoval v roce 1942, a protože nenašel zaměstnání, musel 1. října 1942 nastoupit na nucenou práci do Německa. Pracoval jako člen hasičského komanda v Porúří, kde Spojenci prováděli zničující plošné nálety. Podílel se na záchraně katedrály v Kolíně nad Rýnem. Dostal dovolenku, což využil jako příležitost k útěku. Do konce války žil s falešnými doklady v Praze a pokračoval v ilegální odbojové činnosti. V té době také vstoupil do KSČ. Po válce studoval Vysokou školu politickou a sociální. V roce 1946 se přihlásil i na FAMU a VŠPS opustil. Absolvoval v roce 1950, a protože nemohl nastoupit na Barrandov do Státního filmu, odešel jako dramaturg do Divadla pracujících ve Zlíně, kde inicioval vznik nových textů ve stylu socialistického realismu. V letech 1952-1954 vykonával základní vojenskou přípravu. V té době se oženil s herečkou Květou Houdlovou. K filmové tvorbě se dostal až později. Nejprve nastoupil jako druhý režisér a spolupracoval s režiséry Josefem Machem a Bořivojem Zemanem. Kachlíkovým debutem byl film podle vlastního scénáře Červnové dny v roce 1961. Následoval další autorský film Bylo nás deset. Obě předlohy vydal knižně. Antonín Kachlík je také režisérem oceňovaného, později trezorového snímku Já, truchlivý bůh z roku 1969 podle povídky Milana Kundery. V letech normalizace natočil životopisný film o komunistickém vůdci Klementu Gottwaldovi Dvacátý devátý, za který je dodnes kritizován. Od té doby je také evidován v seznamu spolupracovníků StB. Po roce 1988 už se k filmové režii nevrátil. V letech 1971-1992 vyučoval na FAMU. Napsal a vydal celkem pět knih, poslední z nich byl v roce 2003 nerealizovaný scénář Jak se narodil Švejk a zemřel Hašek, který vychází z teorie, že Jaroslav Hašek byl v Lipnici otráven ruskými bělogvardějci. Antonín Kachlík zemřel 20. dubna 2022.