„To se stalo, když měl táta tehdy motorku, a dokonce ji garážoval v bývalé kapli, která je před Šteklem. A protože jezdíval i potmě, tak na původní cestě v Bavorovicích narazil na neosvětlený povoz, tažený nějakým dobytkem. A skončilo to tak, že povozu ani zvířatům se nic nestalo, ale táta to odnesl různými zlomeninami, škrábanci a podobně. Ale o co hlavně šlo. On se při té příležitosti zranil tak, že do té ruky dostal takzvanou flegmónu, což je hnisavý zánět, který zpravidla končí amputací. Ta flegmóna se rozrůstala a rozrůstala. On s tím byl samozřejmě u lékaře a potom říkal: ‚Pane doktore, já už to nemůžu vydržet.‘ To už bylo v nemocnici a v té nemocnici říkali: ‚Tak zítra už vás ta ruka bolet nebude.‘ Táta se úplně zarazil a povídá: 'Pane primáři, vy my chcete tu ruku vzít?' Pan primář pokrčil rameny a říká: ‚Nic jiného nezbude!‘ Táta se zděsil, a protože za ním chodili kolegové úředníci z práce, tak jim to všechno vylíčil. Oni nelenili a hned to řekli knížeti Schwarzenbergovi. A představte si, že on zařídil, aby ze Švýcarska přivezli letecky léky, které u nás tehdy nebyly k mání. Byly to léky, které byly předstupněm penicilinu (sulfonamidy). Táta vzpomínal, že dostával všelijaké injekce a že prožíval i kritické období, kdy se mu zdálo, že viděl, nebo viděl opravdu nějaké světýlko a ještě si říkal: 'Dokud svítí, jsem naživu.' No ale přežil to a ta ruka se mu uzdravila. Samozřejmě památkou mu bylo, že tu ruku měl celou zjizvenou a méně ohebnou v lokti.“
„Dodneška v podvědomí slyším hukot letadel z bombardování Českých Budějovic, které jsem zažil, když jsme se šli s rodiči podívat do parku na vyhlídku u zámecké oranžerie. Tam jsme stáli a dívali se. Dodneška slyším hukot těch spojeneckých letadel, která tehdy bombardovala České Budějovice, ještě ty rány, detonace a tak dále. To mi tehdy utkvělo v paměti. Táta tehdy okamžitě sedl na motorku a jel po náletu do Budějovic, protože v Budějovicích bydleli rodiče mojí maminky, a hned vedle trati, protože tam si děda tehdy družstevním způsobem postavil byt. Když tam přijel, tak zjistil, že jenom asi dva nebo tři domy vedle tam spadla bomba, to byl plný zásah. Takže naštěstí dům, kde bydleli rodiče mé matky, zůstal ušetřen. Ještě si vzpomínám na takovou historku, trochu úsměvnou, že tam nějaký dědeček vyskočil a hůlkou tam klepal – tam byla nevybuchlá bomba –, ťukal do toho a říkal: 'Co to je, tohle? Co to je?' Takže dědka potom chytili a odtáhli pryč.“
Stanislav Kahuda se narodil 11. dubna 1942 v Českých Budějovicích jako syn správce v schwarzenberské ústřední kanceláři v Hluboké nad Vltavou. Matka Anna Kahudová, za svobodna Puchernová, byla vystudovaná učitelka, avšak toto povolání jí z kádrových důvodů nebylo umožněno vykonávat. Rodina se po komunistickém převratu v roce 1948 a zabavení schwarzenberských majetků musela nuceně přestěhovat do Třeboně. Zde otec zastával místo účetního v původně schwarzenberském, později znárodněném pivovaru. Matka nastoupila jako korespondentka do lakýrnického družstva Lakoma. Příjmy rodičů byly na tehdejší poměry značně nízké a rodina tak musela vystačit s málem. Stanislav Kahuda prožil dětství v socialistické Třeboni a přes všechny peripetie na něj rád vzpomíná. Po základní škole vystudoval stavební průmyslovku a později ještě vysokou školu zemědělskou. Vystřídal pestrou paletu povolání, kdy byl stavařem, projektantem, kulturním pracovníkem a pedagogem. Stanislav Kahuda se svou ženou vychoval dva syny. Starší Stanislav je učitelem v hudební škole a úspěšným hudebníkem, mladší Tomáš je uznávaným historikem se specializací na období třicetileté války. V době natáčení rozhovoru (2022) žil pamětník v Českých Budějovicích.
