Miroslav Kalaš

* 1933

  • „14. dubna v deset hodin v noci začala Akce K, [tedy] Akce Kláštery. Ovšem už [dávno] předtím jsme kolem kláštera, [když] už se stmívalo, viděli světlé pruhy. Zaměřili jsme se [na ně a zjistili jsme, že] to byly nové popruhy k samopalům, které dali tomu přepadovému komandu, jež mělo ten klášter obsadit. Dali jim nové samopaly a zapomněli, že to jsou bílé tkalouny, pět centimetrů široké, a že budou daleko vidět. Takže jsme viděli, kde kdo za jakým keřem je. V deset hodin to začalo. Vtrhli k nám, oddělili nás a řeholníky, protože tam začali svážet další řeholníky z okolí. A já jsem tam zažil takovou věc, kterou si dodnes nemohu vysvětlit. Když jsme byli shromáždění v té [jedné] místnosti, tak jsme samozřejmě potřebovali na záchod. Tak jsem se hlásil, že chci na záchod. A se samopalem s námi u žlábku stál jeden člen StB [Státní bezpečnost], abychom snad nerozvrátili republiku tím, že bychom močili na stranu… Bylo to takové legrační. Ale já jsem se pořád díval na toho člověka, který za mnou stál, a vybavil jsem si – a dodnes to nemám potvrzené –, že tohle je můj soused z Prahy. My jsme totiž naproti měli rodinu, kde byl pán, který byl alkoholik z povolání, [a ten] měl ženu, která umírala na rakovinu, a tři syny. Všichni tři byli estébáci. Ti byli mimo domov. Pán byl neustále opilý a o [jeho] ženu se starala moje maminka. A říkal jsem si, [že] tohle je [přece] ten Josef, jeden z těch bratří. [Ale] v té situaci jsem neměl odvahu se ho zeptat, abych si ještě více nezkomplikoval život. Potřeboval jsem se totiž dostat k těm řeholníkům, [protože] mi chtěli dát dopisy pro své příbuzné, aby věděli, co s nimi je.“

  • „Obávám se, že když toto vyslechnou současní mladí lidé, že mě budou považovat za člověka ne [právě] s vytříbenou myslí. Náš pan prezident se svými asistenty, [to] je úplně něco jiného než pan prezident [Edvard] Beneš, se kterým jsem se osobně setkal. Byly doby za první republiky, kdy nedělní odpoledne bylo pro občany důvodem k tomu, aby si vyrazili na Pražský hrad podívat se na památky, ze kterých čiší naše historie, [jako například] na otevřený chrám sv. Víta, a neodjížděli na chalupy. Také my jsme s maminkou a tatínkem kráčeli po zámeckých schodech za krásného slunečného odpoledne a maminka mě upozornila: ‚Tamhle jde pan prezident s paní prezidentovou, tak ať pěkně pozdravíš!' A tak když se [k nám] pan prezident přiblížil, opřel jsem se do toho a opravdu jsem pozdravil tak, že si toho pan prezident všiml. Upozorňuji, že pan prezident [Edvard Beneš] šel jako normální občan. Paní prezidentová, Hana Benešová, byla do něj zavěšena. Byli oblečeni jako normální občané - pan prezident do krásného světlého obleku [a] paní [prezidentová] měla kouzelné šaty, což mě i jako malého chlapce zaujalo. Po mém vehementním pozdravu se u nás zastavili, pan prezident mě pohladil, paní prezidentová mě pohladila. A pan prezident se zastavil s mým otcem. Jaké to setkání bylo a co pan prezident s otcem chtěl, to jsem se dozvěděl, až když jsem začal rozum brát. Pan prezident se [prý] mého otce ptal, kde pracuje, jestli se mu práce líbí, jestli mu stačí plat na obživu rodiny a [podobné] takové [věci]. Dnešní mocipán na Hradě tomu říká, že saje z lidu znalosti. Tak to bylo to sání z lidu.“

  • „Ta nenávist vůči německému obyvatelstvu byla hrozná. Sám jsem [to] zažil, když jsme stavěli barikádu na velké křižovatce, která se jmenuje Na Vinici a kde [vedou] dvě silnice [směrem] nahoru [a] dolů od pražského krematoria a dál to pokračuje ulicí Černokosteleckou, kolmo na to je [ulice] Starostrašnická a hned vedle vozovna. Naproti na rohu byla apotheke, velká lékárna, která zásobovala skoro celé Strašnice. A tam před ní se stavěla barikáda. To znamená, že se vytrhávaly dlažební kostky a tramvajáci vytáhli tramvaje a vytlačili je nahoru ke krematoriu. Tam je naplnili dlažebními kostkami a pustili je dolů, [kde] byly koleje zablokované dalšími [dlažebními] kostkami. [V tom místě] se ty tramvaje, jak byly rozjeté, převrátily. To žádný tank nepřejel. A než se tam ty kostky vytrhaly – to jsme dělali my, já taky –, [tak] byl takový ten májový deštíček. [Takže] když jsme vytrhli tu kostku, tak [pod ní] zůstala ta proláklina s tím písečným podložím. Pamatuji si to přesně, [jelikož] jsem do té vody takhle položil celý obličej, protože nade mnou létaly kulky z vil. To byla řada vil, které [stály] Na Vinici, což byla taková stráň, a nahoře z těch vil na nás z nějakého kulometu nebo samopalu stříleli. Posléze jsme se dozvěděli, že to byly dvě staré dámy, jejichž syn nebo vnuk byl v německé armádě a tam měl ještě [schovanou] nějakou výzbroj. A ony ve svém nacistickém nadšení prostě natáhly a začaly na nás střílet. Netrefily nikoho, ale hned bylo povoláno řešení. Naši ukořistili německý tank, přijeli s ním až k té vile a to okno vystřelili i s těmi dvěma bábami.“

  • „Přišel tam takový velice slušně vypadající pán v dlouhém kabátě a říkal otci německy – tenkrát tramvajáci museli umět německy –, že mu dává peníze a že chce internovat. A protože těch peněz byla strašná spousta, tak otec sundal čepici. Vím, že ta čepice byla [rázem] plná nastojato [vyskládaných] bankovek. Potom se zjistilo, že [dohromady to dělalo] milion marek. Tak otec řekl, že jde s tím vězněm – byl už vlastně zajištěný – do staré školy, kam jsem chodil. Tam bylo sběrné středisko Němců. Jenže – a to je nejsilnější zážitek z pražské revoluce – dav otci tohoto člověka sebral a začal si na něm vybíjet [svou] nenávist k Němcům. Já vím, že to bylo špatné… Ale bylo to příšerné a pro dvanáctiletého kluka, ještě ne třináctiletého, to byl zážitek, který dodnes plasticky můžu část po části vymalovat. Taková bába odporná s rourou, na které byl navinutý textil a prodával se, tak tou papírovou rourou začala toho člověka mlátit po hlavě. Druhý zážitek byl, [když] jej potom [jeden] pán začal bodat do zad kapesním nožíkem. Měl [k tomu] opravdu kuriózní důvod. Bydlel totiž naproti nám a měl takovou zvědavou ženu, která – ač byla upozorněna, že se venku střílí, vylezla před vchod [do] domu, aby se podívala. A sotva vylezla, tak dostala zřejmě zbloudilou kulku, ale to bylo asi od naší revoluční gardy, jak bych [to] řekl… těsně vedle potěšení toho pána, do rozkroku. Ten pán ji zatáhl zpátky a nic se jí nestalo. Nebylo to smrtelné. A ten pán se takovýmto způsobem mstil. Kolik nenávisti si tam vybili lidé, kteří celou válku seděli doma… [Vím to], protože jsem je znal. Většinu z nich. A bili toho člověka, až upadl. Tátu úplně odstavili. A teď jsem viděl, jak dva [toho člověka] chytli, každý za jednu nohu, a táhli ho, [a] jak se mu ten kabát podhrnul a [oni] ho po tom kamenném chodníku táhli [po] holých zádech. Za chvíli [za sebou] nechával krvavou stopu. Potom se zastavili, zvedli ho, on se [za]kymácel a zase upadl. Ne, to na Čechy nemohu vzpomínat…“

  • „Přicházeli k nám emigranti z Ruska, kteří utíkali před ‚vymoženostmi' Velké říjnové revoluce. A přišli tehdy do Prahy, [která] je okouzlila, [a tak zde] zůstali hned na [jejím] kraji. U nás v domě bylo čtyřicet šest partají. Byl to čerstvě postavený rohový dům a v něm jsme měli asi šest ruských partají. A to byli vynikající lidé. [Právě] od té doby rozděluji ruskou společnost na Rusy a Rusáky. Rusové, to byli ti, se kterými jsme bydleli. To byli lidé zdrženliví… Já jsem to tenkrát nechápal, proč jsou takoví sebestřední a proč se naší společnosti nechtějí otevřít. Byli ve styku jenom s mojí matkou, která [k nim] byla neobyčejně vlídná. Oni to poznali, takže s ní komunikovali, ale jinak [i ostatní] slušně zdravili. [Jenže s nikým jiným] nekomunikovali a až později jsem pochopil proč. Přeskočím [teď v čase]. Když skončila německá okupace, tak toto už byli naši občané. A to bych vyčítal prezidentu Benešovi, že vydal seznamy těchto ruských obyvatel. A oni se nám ztráceli… Za noc třeba zmizely dvě rodiny. Druhý den už jsme ty lidi neviděli, ani jsme se s nimi nepotkali. Až zmizeli všichni. Byl to odporný mechanismus. Až [pak] na gymnáziu jsem měl spolužáka, který byl jedním z nich. Setkali jsme se, až když přešla sametová revoluce, a ještě pořád se [od] maturity setkáváme, už ani nevím, pokolikáté. Řekl jsem mu: ‚Nikolaji, jak je možné, že vy jste tady zůstali?' A on [mi] řekl: ‚Dnes ti to můžu říct. To byly komise, před kterou každý ten československý občan ruské národnosti musel předstoupit. A můj táta přišel před tu komisi a najednou se na něj ten předseda komise [začal] sápat. [Shledali], že jsou vlastně spolužáci z jedné vesnice. [Rázem tedy] přestalo vyslýchání spolu s identifikací těch záležitostí nutných k vystěhování. To on vůbec nevěděl, že [mělo jít] o vystěhování. Začali se mimo tu komisi bavit jako dva spolužáci a on mu řekl: »Za mnou jsou dveře. Ty dveře otevřeš a zavřeš je z druhé strany. A potom budeš utíkat a utíkat a utíkat.« A tak jsme tu zůstali.'“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Plzeň, 27.03.2019

    (audio)
    délka: 01:57:43
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Plzeňský kraj
  • 2

    Plzeň, 11.06.2019

    (audio)
    délka: 01:36:30
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Plzeňský kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Vždycky jsem řekl, co si myslím. Divím se, že mě nezavřeli

Dobová portrétní fotografie
Dobová portrétní fotografie
zdroj: archiv pamětníka

Miroslav Kalaš se narodil 25. listopadu 1933 v Praze ve Strašnicích, které se staly domovem pro řadu ruských emigrantů prchajících před „vymoženostmi“ Velké říjnové revoluce, a byl svědkem jejich postupné deportace zpátky do vlasti. Jako zvídavý chlapec bažící po dobrodružství si nemohl nechat ujít spoluúčast na Pražském povstání dne 5. května 1945, při kterém v ohrožení života pomáhal stavět barikády. Poválečný čas strávil v rodném domě svého otce v Třemošnici u Benešova, jehož větší část si pro sebe zabrali příslušníci ruského oddílu. Poznal tak jejich nevybíravé způsoby a jeho život opět visel na vlásku. Po měšťance studoval na Gymnáziu Jana Masaryka a ve studiu pak pokračoval na biskupském gymnáziu v Bohosudově, kde v dubnu 1950 na vlastní kůži zažil Akci K. Podal internovaným řeholníkům pomocnou ruku, propašoval jejich dopisy pro příbuzné a roznášel je po Praze. Roku 1952 odmaturoval na gymnáziu na Žižkově. Vysněné studium medicíny na vysoké škole mu však nebylo umožněno, a tak skončil jako krmič prasat na Jesenicku. Z této nepříliš úctyhodné brigády se vymanil díky kurzu zdravotních laborantů v Karlových Varech, který absolvoval s vyznamenáním, načež se nechal zaměstnat v laboratoři v Plané u Mariánských Lázní. Poté započal základní vojenskou službu v poddůstojnické škole československého letectva ve Zvolenu a dokončil ji na vojenském letišti obrany Prahy v Milovicích. Poté se vrátil zpátky do Plané, kde po odchodu řeholních sester zpět do vlasti pokračoval v zaměstnání v laboratoři. Roku 1958 se oženil se studentkou plzeňské medicíny, která do nemocnice docházela na praxi. Jejich oddávajícím byl tragikomickou shodou náhod příslušník Státní bezpečnosti (StB), který předtím jejich dva svědky, oba dva faráře, vyslýchal. Ačkoliv mu nikdy nebylo nabídnuto členství v komunistické straně, postoupil na pozici vedoucího laboranta. Roku 1968 měl na náměstí projev, ve kterém vyjadřoval svůj nesouhlas s okupací vojsky Varšavské smlouvy. Rok nato dal v upomínku prvního výročí okupace do oken laboratoře černé svíčky, načež byl zbaven funkce. Když přišel osudový rok 1989, aktivně se podílel na obnově demokratického státu, mimo jiné spoluzakládal Občanské fórum. Vrcholem jeho kariéry bylo, když se roku 1990 stal prvním demokraticky zvoleným starostou města Plané.