Mgr. Jan Kalvoda

„Borin dělal to, co v Británii dělat mohl. Byl v úzkém spojení s ostatními exilovými vládami, zejména s Poláky. Protože špatný vztah Československé republiky a Polska byl notorický a byl jedním z velkých strategických problémů Benešovy politiky a vůbec politiky Československa. To, co mně připravilo další překvapení, byla Borinova a nejen jeho koncepce uspořádání střední Evropy jako středoevropské federace. Je to něco, co je třeba hodnotit s určitou znalostí jednak faktů a jednak také se znalostí těch politických teorií té doby. Nicméně dnes, když se na to, nejsa k tomu odborně kompetentní, zpětně podívám, tak mám za to, že kdyby tahle koncepce zvítězila, což se pochopitelně nemohlo stát, tak by se dějiny světa a Evropy možná ubíraly jinudy. Rozhodně to není banální nápad, čili Borin se v té době pokoušel o jistou politickou činnost, pokoušel se o vydávání určitých periodik. Tady zase narážel na intervence prezidenta Beneše, který mu přes britské úřady zamezil v dodávkách tiskárenského papíru. Zajímavý popis této běžné politické agendy v Londýně během války – v roce 1945 už Borin věděl, že se nemůže vrátit do Československa. Do roku 1946 je datován jeho dokument, respektive dokument Českého národního výboru se sídlem v Londýně, kde nemilosrdně kritizuje československou politickou praxi po roce 1945. Mluví o parlamentních volbách v roce 1946 a odmítá jim přiznat status svobodných voleb podle konceptu západních společností. Mluví o zaprodaném prezidentovi ruským totalitářům. Je to velmi zdrcující dopis, který adresoval britskému ministru zahraničí. A v každém případě už věděl, že návrat je pro něj vyloučen. Jako takové memento: jeden z této skupiny – poslanec František Schwarz, levicový poslanec – se po květnu 1945 do Prahy vrátil a během několika měsíců zemřel, jsa uvězněn na Pankráci z důvodů, které nejsou úplně známy (tj. v roce 1947). Zdá se, že prezident Beneš skutečně nezapomínal na svoje nepřátele.“

„On totiž považoval Beneše za jednoho ze strůjců mnichovské katastrofy. Další věc, která mě překvapila jako právníka – on [Borin] dokonce v jedné písemnosti adresované home office v Británii se pouští do takového ústavně právního rozboru – proč Beneš není legitimním prezidentem Československé republiky. Zabývá se tehdejší ústavní listinou z roku 1920. A popisuje, jak právně perfektní byla Benešova abdikace. A jak nemůže být žádným způsobem do funkce vrácen. Borin tím vlastně atakoval Beneše jako toho, kdo sjednotí exil. On preferoval jiné lidi – ústavní funkcionáře, kterým z tehdejší ústavy vyplývala větší legitimita. Legalita jejich pozice. To byl třeba předseda vlády nebo velvyslanec Štefan Osuský... To byli všechno lidé, kteří podle Borinovy ústavní logiky měli větší legální právo za Československou republiku jednat než abdikující prezident Beneš. Takže ta roztržka byla totální a je třeba říci, že Beneš v ní vyhrál. Tudíž se na činnost a argumenty jeho neúspěšných oponentů vlastně zapomnělo. Dějiny píší vítězové, jak se banálně říká. Nicméně Borinovy materiály nám tenhle fakt připomínají a znovu říkám: mně imponuje nejen svižný styl, kterým se starý či stárnoucí Vladimír Borin dívá na svůj život, ale přesné, precizní juristické i logické úvahy, které nejsou ex-post, které se opírají o dokumenty ze čtyřicátých let. To je skutečně překvapivé.“

„Nejdřív se budovala česká ústava ve Federálním shromáždění. A diskutovalo se o ní jako o ústavě federální. Členové se neshodli na základních východiscích. Byla to jalová práce, o které se vědělo, že nikam nevede. Před volbami v roce 1992 se proto začala na půdě České národní rady připravovat ústava, respektive kladli jsme si otázky: Jaký to bude stát? Jestli to bude parlamentní forma vlády, nebude to prezidentský systém, kancléřský. Bude to ryze parlamentní republika. Bude mít dvoukomorový zákonodárný sbor, anebo ne? Tyhle základní otázky jsme si kladli, když přišly volby v roce 1992. A přišly i na Slovensku a bylo zcela zřejmé, že Slovensko bude samostatné tak či onak. Okamžitě vznikla vládní komise pro tvorbu ústavy, v čele byl formálně předseda vlády Václav Klaus. Já jsem byl místopředsedou, tudíž tím výkonným, a pak se ještě velmi často hlásí k řídící roli jeden tehdejší poslanec, ale já s ním o tom nesoutěžím, jenom říkám, že jsem byl místopředsedou této komise. Začalo se jednat ve velmi rychlém rytmu, sáhli jsme po ústavních vědcích, kteří byli jen trošku konformní s myšlenkou právního demokratického státu. To znamená, nebyli přizváni ti, kteří se nikoliv osobně, ale odborně chovali jako stalinističtí ústavní právníci. Z toho vznikl fenomén, kterému se začalo říkat tzv. syndrom nepřizvaného profesora, a to byli ti kritici té ústavy, kteří kritizují ještě dodnes, jsou-li živí. Patří k mýtům, že ta ústava vznikla nějak nanečisto a narychlo. Ne, na té se soustavně pracovalo a musela přijít chvíle, kdy se experti zeptali ostatních: ‚Děláme ústavu samostatného státu? Anebo ústavu federace?‘“

„To byla doba, která by si zasloužila nějakého historického odstupu. Který, samozřejmě, není vlastní mně, protože jsem byl účastník těch dějů. Otázkou je, jestli bylo nevyhnutelné, aby se Československo rozdělilo. Já nevím. Jen vím, že tehdejší politická síla, což byl Václav Havel a Občanské fórum a federální vláda, tu otázku velmi podcenila a ignorovala ji. Oni i osvícení považovali tu slovenskou touhu po osamostatnění jako nějakou nedospělou recidivu romantického nacionalismu devatenáctého století. S tím, že oni se vyblbnou a zase to bude v pořádku. Podcenilo se to symbolicky, podcenilo se to politicky a pak se ta věc rozjela způsobem, který bral dech.“

„Já jsem se úplně ponořil do toho dění, vlastně jsem zavřel svou praxi, dnešními slovy řečeno. Pendloval jsem mezi Prahou a mezi Rokycany. Přesně si ani nepamatuji, co jsem všechno dělal, jenom vím, že prostě byla revoluce. Ta pro mě skončila 6. února 1990, kdy jsem nastoupil jako kooptovaný poslanec za Občanský fórum do České národní rady. A snad krátce potom jsem byl zvolen jako předseda Ústavně právního výboru, důležitého výboru, což zase byla zkušenost, kterou těžko dneska popsat. Přišlo tam spoustu neznámých lidí, pelmel lidí, kteří nevěděli, kde je tam klika. Tam byla většina domestikovaných politiků Národní fronty. Zase – respekt na obou stranách, nicméně poté se usadil. Jakákoliv komunistická revolta v zákonodárném sboru, míněno tím například nějaké návrhy Občanského fóra, to nepřipadalo tehdy vůbec v úvahu. Jinými slovy, nebyl tam tehdy žádný parlamentní konflikt, ale jak bych to řekl? Nová moc nevyučená, nevyškolená si začala zvykat na to, co s tou mocí vlastně má dělat. Takže také nebylo moc času na nějaké usebrání a hodnocení. Prostě ty věci šly a bylo třeba jít s nimi. Proto se taky příliš nepamatuji.“

„Přišel rok 1989 a petice Několik vět. Kruhy a skupiny, o kterých jsem mluvil, mi také předložily tento dokument k podpisu, který jsem tedy podepsal, a pak jsem začal zjišťovat, kteří další kolegové z plzeňské justice, míněno tím advokacie anebo notáře, u soudců jsem nezaregistroval nikoho – o tom, kdo také podepsal – a začal jsem sdílet informace, že některé orgány, a teď mám na mysli notářství, začaly jednat velmi drsně. Což znamená, že třeba dostala vyhazov notářka, pokud si pamatuji, kvůli podpisu Několika vět. Advokacie, jsem se domníval, byla liberálnější. Nicméně jsem jednoho dne dostal dopis od nadřízených s tím, že se mám dostavit k projednání vážné osobní záležitosti související s dalším nesetrváním v členství – teď neznám přesnou formulaci. Prostě přišlo to. V den, který byl na předvolání uveden, jsem se dostavil do sídla nadřízených, zaklepal a otevřel a nadřízený říká: ‚Jé, co tady děláš, ty máš v Plzni nějaký stání nebo co?‘ A já jsem říkal: ‚Ne, já jsem přišel kvůli tomu předvolání.‘ A nadřízený říká: ‚Ukaž, ale to je blbost, nech to být.‘ Ono to bylo někdy koncem listopadu. Je to takový český, takový ‚Škvorecký‘, sedmnáctého listopadu se něco stalo a šestadvacátého nebo kterého už najednou předvolání není předvolání, nech to být.“

„Sedmnáctého listopadu jsem byl v Plzni a z Hlasu Ameriky jsem slyšel, co se stalo. Odjel jsem do Prahy, kde jsem byl den nebo dva. A když jsem se vrátil do Rokycan, tak jsem zjistil, že dva nebo tři neohrožení muži založili Občanské fórum. Já jsem přemýšlel, jestli je jmenovat, nebo ne, ale proč ne, myslím, že by jim to nevadilo, tehdy ani dnes. Byl to Jiří Šnajdr, Karel Fleischmann a František Hlad, který byl myslím členem, nebo se za něj vydával, KAN – Klubu angažovaných nestraníků. Já jsem se s potěšením rád k nim připojil, ale oni byli ti, kteří byli zakladateli. Jestli jsem někoho opominul, tak jsem to prostě jenom nepostřehl. Ale na tyto muže si pamatuji. No a začala doba – a proto jsem jako pamětník málo cenný, kterou si příliš nepamatuji, protože den stíhal den, událost stíhala událost, musím říct, že oba dva zmínění pánové byli každý trošku jiný. Ale byli velmi energičtí, velmi jaksi metodičtí. Všichni jsme byli dost naivní. Byla to zase revoluce jak ze Škvoreckého knih, aspoň na venkově, ale právě proto, že na venkově to vypadalo, že nic ještě není vyhráno a že nic ještě není rozhodnuto a hotovo.“

„Někdy v roce 1982 jsem se seznámil v jednom ze svých životů... ten jeden probíhal v Rokycanech a druhý v Praze, kam jsem se vracel zpátky často i každý večer. V jednom z těchto svých světů jsem se seznámil s historikem Karlem Bartoškem, který měl již odsezen v 70. letech nějaký ten trest a který byl v té době terčem akce Asanace, jak dnes víme, tehdy jsem ten název nevěděl, a jemu se stalo zhruba následující: on byl zaměstnán u vrtů na Berounce a vždycky jednou za týden přijížděl do Prahy na volno. Jeho cesta vedla zpravidla do malostranské hospody U kocoura, kde se scházel ve společnosti jiných úctyhodných lidí, například Pecka – známý prominentní vězeň stalinistického režimu. A tohle se odehrálo v jednu středu, kdy on po několika pivech odjížděl z Malostranského náměstí domů na Smíchov, kde jsme tehdy bydleli oba dva. V tu chvíli si k němu přisedli dva mladí lidé, kteří seděli vzadu v autě, a ten řidič jel Nádražní ulicí přímo k bytu Bartoškových, avšak zastavil na stanici VB, kde ho už čekali. Bartoška vzali do zadržení, posléze do vazby. A obvinili ho z přečinu, který se nazýval poškozování státu světové socialistické soustavy, s tím, že vedl před těmi mladými lidmi vzadu, kteří se věnovali sami sobě jako milenci, ale jeden z nich byl praporčík a druhá praporčice, tak před nimi vedl protistátní řeči o tehdy vyhlášeném výjimečném stavu v Polsku. Bartošek byl ze zadržení asi za den – neberte mě za slovo – propuštěn. Kontaktovala mě jeho rodina a já jsem se s ním sešel. A jelikož byl obviněn z toho trestního činu, tak jsem ho začal obhajovat. To obhajování bylo velmi zajímavé. Já jsem byl pro Státní bezpečnost zřejmě nový. Ne tak Bartošek, to byl celkem prominentní disident, jehož manželka byla Francouzka. A který měl velmi úzké vztahy s francouzskou historickou komunitou, ale i s francouzskou komunistickou stranou. A spíš mi to začalo připadat jako hra na trestní proces. Protože měla strašně dlouhé rytmy, strašně dlouho se nic nedělo. Teď víme, co byla akce Asanace, teď víme, proč na něj takhle tlačili a proč nespěchali. Mezitím se mu děly věci, které jsou popsány dobře; například na tom Smíchově bydlel někde ve čtvrtém patře. Tak v době, kdy po tom propuštění byl na těch vrtech v maringotce, tak se ozval zvonek a jeho rodina byla konfrontována s partou nosičů rakve s tím, že: ‚Kde je tady mrtvola? Máme tady Bartoška hlášeno...‘ To byly triky, které akce Asanace provozovala. On byl myslím jeden ze dvou, ze tří lidí, kteří takhle invenčně posloužili. Další byl Jan Urban. Pochopitelně, že Bartošek byl pod tvrdým tlakem, jeho dceru, pokud se nemýlím, začali stíhat za příživnictví, protože se nedostala na střední školu a mezitím dělala jazykovou školu. Prostě byla mu věnována plná penze, abych tak řekl, tehdejších argumentů. Říkám to ze dvou důvodů, měl jsem kamaráda, který byl prokurátorem, byl to komunista a já jsem ho požádal, aby se mi podíval, co že je to za objednávku té pohřební služby, která předcházela tu historku. On se do toho celkem poctivě vložil a zjistil, že objednávka přicházela z míst blízkých ministerstva vnitra, a potom mě ovšem informoval, že narazil. Musel to vysvětlovat. Říkám to jen proto, že tento prokurátor-komunista jevil velmi autentické rozhořčení nad tím, co se děje, a jevil veškerou chuť po tom jít dál. Což jsem v jeho zájmu zarazil, ale i takoví lidé byli. To trestní řízení skončilo tak, že se Karel Bartošek rozhodl požádat o vystěhovalecký pas, který mu byl nadšeně předán. A před svým odjezdem uspořádal u něj doma na Smíchově mejdan, kde jsem se účastnil, jako všichni hosté jsme prošli takovou suitou kamer Státní bezpečnosti, ale celkem bez potíží jsme slavili – to je nesprávné slovo – ale jsme se sešli u příležitosti definitivního odchodu Karla Bartoška ze země. A po několika týdnech po tomto odchodu celé rodiny jsem dostal jako obhájce obsílku k hlavnímu líčení, že bude tedy Karel Bartošek stíhán a souzen. Kam jsem se dostavil, dostavil se i prokurátor a předseda senátu říká: ‚Kde máte klienta, pane obhájce?‘ Překvapeně jsem říkal: ‚Snad tady pan prokurátor by to mohl vědět, že.‘ – ‚Co tím myslíte?‘ A já jsem říkal: ‚No, podle mých informací se klient vystěhoval ze země legálně. A divím se, že pan prokurátor...‘ No, byla z toho mrzutá nějaká chvíle, nějaké rozlady, prostě nějaká stížnost na mě pro mé chování, ale to není vůbec podstatné. Podstatná je pointa. To trestní řízení bylo nikoliv skončeno, ale bylo vedeno jako řízení proti uprchlému a skončilo podmínkou. Podmíněným trestem, Bartošek byl podmíněně odsouzen, jinými slovy celá tahle legrace byla motivována jediným smyslem, a to mít na Bartoška nějakou podmínku, kdyby náhodou někdy třeba se vrátil nebo něco. Ale to se muselo vést jako řízení proti uprchlému. Pro což nebyly samozřejmě podmínky, protože uprchlý je ten, o jehož pobytu se neví, nikoliv ten, komuž stát, který trestní řízení vede, sám dá vystěhovalecký pas. Ale tohle byly věci, které považuji za zaznamenáníhodné jenom proto, že se prostě děly.“

„Jedna situace mně také utkvěla a ta byla tuším z druhého ročníku. Což byl obor Dějiny státu a práva v socialistických zemích. Přednášel to jeden z vítězů normalizačních čistek. Jistý tehdy docent – kupodivu dodnes přednášející občas na právnické fakultě ve velmi úctyhodném věku – v největší posluchárně na právnické fakultě, Collegium Maximum se tomu říkalo, přednášel o zrodu socialistického práva a demonstroval ho na dvou dekretech vydaných v roce 1918 Leninovou exekutivou, mohu-li to tak říct. Byl to Dekret o míru a Dekret o půdě. Dekret o míru nebyl komplikovaný, Dekret o půdě nám byl podán jako způsob, kterým bolševická revoluce budovala svoji, a odpusťte mi, že budu citovat tyto pojmy, sociálnědemokratickou základnu, jinými slovy způsob, kterým chtěla bolševická revoluce dostat na svou stranu rolníky v nerozvinutém, agrárním Rusku, kde se hospodařilo na bázi občin, skoro jako před tisíci lety v jiných koutech světa. Tak Dekret o půdě bylo něco, co rozhodlo, že se vyvlastní půda velkostatkářům a církvím a dá se do vlastnictví rolníků. To nám bylo podáno jako velmi chytrý způsob, jak podchytit a pacifikovat, přitáhnout dělnické vrstvy pro bolševickou revoluci, a potom, samozřejmě, se celá ta půda nacionalizovala a žádný rolník, který se na ni těšil, nedostal ani píď země. Tohle nám bylo v kostce předneseno a potom tento docent jinak svižného, sympatického střihu rozdal papírky a říkal: ‚Teď mi posílejte dotazy.‘ A já jsem si připadal jak v Oxfordu, opravdu interakce. Tak jsem napsal dotaz asi toho typu: ‚Znamená to, že bolševická revoluce podvedla dělníky slibem vlastnictví půdy, který pak nesplnila?‘ A ten dotaz přišel na řadu, docent ho přečetl a pak se obrátil dozadu za sebe a řekl: ‚Zavřete dveře.‘ A začal vyšetřovat, kdo je autorem tohoto dotazu. Já jsem se nepřiznal. Nicméně dostal jsem první lekci, že ta akademická svoboda není úplně taková, jak začátek přednášky sliboval.“