„Někdy v roce 1982 jsem se seznámil v jednom ze svých životů... ten jeden probíhal v Rokycanech a druhý v Praze, kam jsem se vracel zpátky často i každý večer. V jednom z těchto svých světů jsem se seznámil s historikem Karlem Bartoškem, který měl již odsezen v 70. letech nějaký ten trest a který byl v té době terčem akce Asanace, jak dnes víme, tehdy jsem ten název nevěděl, a jemu se stalo zhruba následující: on byl zaměstnán u vrtů na Berounce a vždycky jednou za týden přijížděl do Prahy na volno. Jeho cesta vedla zpravidla do malostranské hospody U kocoura, kde se scházel ve společnosti jiných úctyhodných lidí, například Pecka – známý prominentní vězeň stalinistického režimu. A tohle se odehrálo v jednu středu, kdy on po několika pivech odjížděl z Malostranského náměstí domů na Smíchov, kde jsme tehdy bydleli oba dva. V tu chvíli si k němu přisedli dva mladí lidé, kteří seděli vzadu v autě, a ten řidič jel Nádražní ulicí přímo k bytu Bartoškových, avšak zastavil na stanici VB, kde ho už čekali. Bartoška vzali do zadržení, posléze do vazby. A obvinili ho z přečinu, který se nazýval poškozování státu světové socialistické soustavy, s tím, že vedl před těmi mladými lidmi vzadu, kteří se věnovali sami sobě jako milenci, ale jeden z nich byl praporčík a druhá praporčice, tak před nimi vedl protistátní řeči o tehdy vyhlášeném výjimečném stavu v Polsku. Bartošek byl ze zadržení asi za den – neberte mě za slovo – propuštěn. Kontaktovala mě jeho rodina a já jsem se s ním sešel. A jelikož byl obviněn z toho trestního činu, tak jsem ho začal obhajovat. To obhajování bylo velmi zajímavé. Já jsem byl pro Státní bezpečnost zřejmě nový. Ne tak Bartošek, to byl celkem prominentní disident, jehož manželka byla Francouzka. A který měl velmi úzké vztahy s francouzskou historickou komunitou, ale i s francouzskou komunistickou stranou. A spíš mi to začalo připadat jako hra na trestní proces. Protože měla strašně dlouhé rytmy, strašně dlouho se nic nedělo. Teď víme, co byla akce Asanace, teď víme, proč na něj takhle tlačili a proč nespěchali. Mezitím se mu děly věci, které jsou popsány dobře; například na tom Smíchově bydlel někde ve čtvrtém patře. Tak v době, kdy po tom propuštění byl na těch vrtech v maringotce, tak se ozval zvonek a jeho rodina byla konfrontována s partou nosičů rakve s tím, že: ‚Kde je tady mrtvola? Máme tady Bartoška hlášeno...‘ To byly triky, které akce Asanace provozovala. On byl myslím jeden ze dvou, ze tří lidí, kteří takhle invenčně posloužili. Další byl Jan Urban. Pochopitelně, že Bartošek byl pod tvrdým tlakem, jeho dceru, pokud se nemýlím, začali stíhat za příživnictví, protože se nedostala na střední školu a mezitím dělala jazykovou školu. Prostě byla mu věnována plná penze, abych tak řekl, tehdejších argumentů. Říkám to ze dvou důvodů, měl jsem kamaráda, který byl prokurátorem, byl to komunista a já jsem ho požádal, aby se mi podíval, co že je to za objednávku té pohřební služby, která předcházela tu historku. On se do toho celkem poctivě vložil a zjistil, že objednávka přicházela z míst blízkých ministerstva vnitra, a potom mě ovšem informoval, že narazil. Musel to vysvětlovat. Říkám to jen proto, že tento prokurátor-komunista jevil velmi autentické rozhořčení nad tím, co se děje, a jevil veškerou chuť po tom jít dál. Což jsem v jeho zájmu zarazil, ale i takoví lidé byli. To trestní řízení skončilo tak, že se Karel Bartošek rozhodl požádat o vystěhovalecký pas, který mu byl nadšeně předán. A před svým odjezdem uspořádal u něj doma na Smíchově mejdan, kde jsem se účastnil, jako všichni hosté jsme prošli takovou suitou kamer Státní bezpečnosti, ale celkem bez potíží jsme slavili – to je nesprávné slovo – ale jsme se sešli u příležitosti definitivního odchodu Karla Bartoška ze země. A po několika týdnech po tomto odchodu celé rodiny jsem dostal jako obhájce obsílku k hlavnímu líčení, že bude tedy Karel Bartošek stíhán a souzen. Kam jsem se dostavil, dostavil se i prokurátor a předseda senátu říká: ‚Kde máte klienta, pane obhájce?‘ Překvapeně jsem říkal: ‚Snad tady pan prokurátor by to mohl vědět, že.‘ – ‚Co tím myslíte?‘ A já jsem říkal: ‚No, podle mých informací se klient vystěhoval ze země legálně. A divím se, že pan prokurátor...‘ No, byla z toho mrzutá nějaká chvíle, nějaké rozlady, prostě nějaká stížnost na mě pro mé chování, ale to není vůbec podstatné. Podstatná je pointa. To trestní řízení bylo nikoliv skončeno, ale bylo vedeno jako řízení proti uprchlému a skončilo podmínkou. Podmíněným trestem, Bartošek byl podmíněně odsouzen, jinými slovy celá tahle legrace byla motivována jediným smyslem, a to mít na Bartoška nějakou podmínku, kdyby náhodou někdy třeba se vrátil nebo něco. Ale to se muselo vést jako řízení proti uprchlému. Pro což nebyly samozřejmě podmínky, protože uprchlý je ten, o jehož pobytu se neví, nikoliv ten, komuž stát, který trestní řízení vede, sám dá vystěhovalecký pas. Ale tohle byly věci, které považuji za zaznamenáníhodné jenom proto, že se prostě děly.“