„Jindy zase spadl granát z děla na vydlážděnou silnici mezi vesnicemi, zapíchl se do země a nevybuchl. Vesničané ho zakryli křovím, aby k němu nechodily děti. My jsme se to ale dozvěděli a v pravé poledne, kdy slunko praží nejvíc, jsme šli s dalšími kluky a ukradli jsme ho. Zakutáleli jsme ho za nějaký barák a tam jsme ho nechali. Druhý den jsme granát odstěhovali dál. Večer pak dospělí vykládali v hospodě, že ti partyzáni jsou odvážlivci. ,V pravé poledne přijeli a odvezli granát.‘ Kdyby věděli. Ten granát jsem pak někde za vesnicí rozebral a vzal si jeho rozbušku. Táta, jak to viděl, tak mi ji sebral a schoval někde do zdi. Po delší době jsem zjistil, kde ta rozbuška je, a vzal si ji zpátky. Jako děcko jsem si chtěl udělat nějakou hračku, a tak jsem si hrál s ní. Rozbuška ale najednou praskla a já jsem měl jedenadvacet krvavých ran.“
„V prvním domově v Maďarsku jsme se měli dost dobře. Dokud jsme měli maďarského ředitele, bylo to dobré i v tom druhém. Maďarský červený kříž dával určitě nějaké peníze, které měly stačit. Potom ale v našem domově nastoupil řecký ředitel, aby se naučil vedení, protože ,jednou se vrátíme do naší krásné rodné vlasti‘ – to byla tenkrát taková hesla. Jenomže on šetřil a vracel peníze zpátky s tím, že my všechno máme. A na večeři jsme měli půl krajíce chleba, trochu masa a čaj. Nebo kousek špeku. Tak se žilo. Bylo nás čtyři sta osm a já jsem byl takový buřič. Všechno, co nebylo spravedlivé, mi vadilo. A jednou v noci jsem vzal další tři děti a spočítali jsme, kolik tam visí zimních kabátů. Bylo jich tři sta osmdesát a nás bylo čtyři sta osm. Tak jsem ráno šel za ředitelem a chtěl jsem vysvětlení. Kolik těch zimních kabátů bylo roztrhaných a poničených! Moje oblečení bylo tenkrát košile a sako. Žádný svetr nebo trička. To jsme tenkrát nevěděli, že existuje. V pokoji, kde jsem bydlel, bylo dvacet osm dětí. Já jsem byl na jednom konci pokoje, kde vedle mě byla kamna. Na jeden celý den jsme dostali jeden kýbl uhlí. Ale na druhém konci pokoje jsme dávali do plechovky vodu a ráno tam byl led.“
„Některé děti nevěděly, jak se jmenují nebo kde se narodily. Když v domově v Maďarsku dělali náš seznam, učitel se mě zeptal, kolik mi je roků. Já jsem řekl celé datum. Pak se zeptal na to samé bratra. Také jsem odpověděl. On prohlásil, ať se tady vedle sebe postavíme. Pak přišlo další dítě a učitel se opět zeptal, kolik mu je let. Chlapec ale nevěděl, a tak mu řekl, ať se postaví mezi mě a bratra. Učitel pak povídá: ,Ty máš šest let, ty máš deset, tak ty budeš mít osm.‘ Žádná řecká evidence nebyla. Kolik má roků… Jak se jmenuje… Kde se narodil… Některé děti ani nevěděly, jak se jmenují. Znaly třeba jen jméno, ale příjmení ne. Byly moc malé.“
„Když jsme byli v Jugoslávii, kde jsme byli asi měsíc, prosili jsme, aby zapršelo. Jak pršelo, tak jsme chodili do lesa a sbírali zrzavé slimáky. Ty jsme pak vařili v plechovkách a jedli. Takový byl v Jugoslávii hlad.“
„V klášteře v Jugoslávii nás bylo hodně. Pamatuji si, že v klášteře byl velký kostel, na jehož oknech byly drátěné mříže. A v tom kostele bylo hodně jídla, co tam dal asi Červený kříž nebo Jugoslávie. Ale místní vedení – Řekové nám to nedávali. Nechávali to jako rezervu. A jak to vím? Protože někteří kluci si udělali žebřík, dostali se do toho okénka, vlezli dovnitř a házeli konzervy ven. Pak se ale nemohli dostat jen tak pryč.“
Stylianos Kandaras se narodil 9. května 1936 v severořecké obci Foustani. Na jaře 1948 opustil spolu se svým bratrem zemi a prchl do Jugoslávie, kde krátký čas přebýval v klášteře s ostatními řeckými dětmi. Následoval převoz do Maďarska a umístění postupně ve dvou dětských domovech. V roce 1954 byl spolu s bratrem poslán do Československa za svými rodiči, kteří žili v Dolním Libíně u Šumperka. Po vyučení na učilišti v Dolním Benešově u Opavy se seznámil se svou nynější manželkou (Řekyní) a odstěhovali se do Karviné. Stylianos Kandaras je výborný vypravěč, má mnoho zajímavých vzpomínek zejména na své dětství v Řecku v období občanské války a na dětské domovy v Maďarsku. Hovořit dokáže i o svých rodičích, kteří pocházeli ze středního Turecka. O návratu do Řecka nepřemýšlí, protože by to bylo z finančních a rodinných důvodů nemožné. Situaci v Řecku ale stále sleduje a s rodinou dodržuje i řecké zvyklosti. Ačkoli v roce 1989 přijal české občanství, získal výjimku a mohl zůstat i v evidenci řeckých úřadů.
