Jana Kaněrová

„Jednou jsme jely s maminkou autobusem – a to se vždy v Ďáblicích jelo přes tzv. akcíz. To byla celní stanice, byl to dům, kterému se říkalo akcíz. Tam ti úředníci, když se jelo zpátky z venkova, prohlíželi, jestli si lidi nevezou zásoby vajec nebo ze zabijačky. Tam vždycky lidi měli strach, aby je neprohlíželi. Něco podobného bylo za normalizace, když se jelo do ciziny, tak na hranicích nás taky vždycky prohlíželi. Tenkrát mi bylo šest, sedm, osm let a jely jsme taky tím autobusem. Byl plný, lidi i stáli. My jsme s maminkou seděly a nad námi stála Němka, která si loupala pomeranč. Tenkrát to vůbec nebylo, jižní ovoce, čokolády, nic jsme neměli. Jak to začala loupat, tak to zavonělo po celém autobuse a já jsem prosila maminku, jestli by mně ta paní jeden táleček pomeranče nedala. Moje maminka byla cizojazyčná korespondentka, uměla perfektně německy, tak poprosila tu Němku. Ta Němka se na mě otočila řekla: ‚Pro slovanský prase stačí jenom kůra.‘ Tak nás podceňovali, že jsme slovanští prasata, ty děti.“

„Zpívali jsme na oslavě Červeného kříže. To nemělo s komunistickou stranou nic společného, ale všechno to bylo řízený z toho štábu komunistického. To bylo v hotelu, kde bylo taky jeviště a kde si nás pozvali, že jim máme zazpívat jako poděkování, že taky dávají někdy krev a starají se ty sestry, když je potřeba. Jenomže oni to zorganizovali tak, že bylo stolové zařízení. My jsme nastoupili s krátkým programem, asi se čtyřmi písněmi. Začali jsme zpívat a číšník začal nosit řízky. Po jedné písničce jsem se otočila a vidím, jak lidi mají řízky s bramborovým salátem na stole – a my máme dál zpívat. Tak jsem se naštvala a říkám: ‚Soudružky a soudruzi, buď budete jíst řízky a my počkáme za oponou, nebo budeme zpívat a vy ty řízky sníte potom. To je nevhodný.‘ Bylo ticho jako v kostele. Dali příbory na stůl, my jsme zazpívali a pak jedli řízky. Já jsem se nedala, víte, v tomhle, protože to bylo taky výchovný pro studenty. Přeci my nebudeme zpívat, když lidi jedí.“

„Měli jsme strach vůbec jet z Poštorný do Břeclavi. To bylo tak asi kilometr a dvě stě metrů, byla ta vzdálenost, ale přesto jsme tam chodili nakupovat, protože v Poštorné nebylo tolik obchodů. Jednou jsem jela s malým ročním synkem v kočárku do Břeclavi a bylo mi to strašně nepříjemný. Měla jsem strach, protože naproti mně jela vojenská auta a mířili na mě těmi automaty. Takže jsem držela křečovitě kočárek a trnula jsem, jestli nebudou střílet. Náhodou nestříleli, ale bylo to hrozně nepříjemný, protože jsme se už z rozhlasu dozvěděli, že třeba taky zastřelili civilisty.“