Ludmila Káňová

„Obchodník, který měl krám v Malenovicích naproti nádraží a kam jsme chodili, měl hodně metráků cukru krystalu na příděly. Sověti nakládali pytle toho cukru na vozíky a začali to vozit k nám do sklepa. Měli jsme tam těch pytlů třicet, možná padesát. Táta se jen chytal za hlavu, co se s tím bude dělat. Pak k nám přiběhl uplakaný obchodník pan Škoda, protože zjistil, kam se to vozí. A našel tam ty Sověty s těmi úžasnými pytli. Rodiče nevěděli, odkud to vozí. Ten obchodník pak zařídil, že mu to někdo odvezl zase zpátky. Takže tito vojáčci se snažili krást a šmejdit. To nedělali Rumuni ani Maďaři.“

„Tenkrát byla povinnost aspoň půl roku pracovat u obuvnického kruhu, aby člověk poznal ten provoz. Šila jsem vrchy tenisek. Jenže se mi pořád trhala nit, i když jsem měla rodinnou školu. A protože jsem nestačila, dělala jsem přesčasy, a to jsem byla sama v celé budově. Nevím, jak je možné, že to bylo dovoleno, protože tam byla spousta zařízení a mohlo se mi něco stát. Některé nitě jsem měla uvolněné, což bylo špatně. Vyzvedla jsem si ty svoje zmetky a všechno jsem to v klidu znovu šila. Domů jsem chodila někdy až v devět večer. A když jsem někdy opravdu nemohla, tak chytré ženské to udělaly za mě. Říkala jsem si, ty jsou hodné, že mi pomáhají. Jenže ony si to účtovaly na sebe. Takže jsem zhubla osm kilo a domů jsem i s přesčasy nosila pár korun.“

„Sověti přišli do našeho domu, šli do ložnice, tam se jich několik natáhlo na postel. Usmáli se a leželi. Rodiče byli doma, byli jsme rádi, že už je po válce, tak je nechali. Trochu na ně hleděli, ale nekřičeli. Jenže si také všimli, že začali hledat v nočních stolcích a skříňkách, co by ukradli. To dělaly právě národy Sovětského svazu.“