Lubomír Kantor

„Představte si, že v roce ’68 proběhla jedna taková revoluce a ’89 druhá. A když si to otočíte, tak je to takový jakoby zrcadlový. Šedesát osm, osmdesát devět, stejná čísla vzhůru nohama. A z toho jsme nadělali plakáty u nás ve sklepě. Lumír náš někde opatřil potřeby pro to, abysme měli tajnou tiskárnu. U nás ve sklepě jsme válečkovali různý plakáty a ty se dávaly na nádvoří. Do dneska nevím, jestli to bylo správné, protože když jsem si uvědomil, jak to bylo strašně nebezpečné, když já jsem svojí dcérce, která vedla z Oravy, to znamená 5. dívčí oddíl v té 78. pionýrské skupině, tak jsem jí říkal: ,Potřebuju někoho, aby nám pomohl v tom sklepě tisknout.‘ Protože jsme tiskli všelijaký papíry jako projev našeho vůdce bývalého, Plajnera, to byl náčelník Junáka po hrozně moc dlouhou dobu, a potom jsme tiskli přihlášky do Junáka. A já jsem řekl: ,Sežeň nějaká děvčata.‘ A tak se stalo, že do necelé hodiny před náma nastoupilo třicet děvčat a já jsem si z nich vybral čtyři. To bylo krásný! Jenomže, co kdyby někdo v té době se podíval k nám okénkem do sklepa a viděl tam ta děvčata, jak tam tisknou, tak by to mohlo taky katastrofálně dopadnout, ale český lid už byl v takovém stavu, že se nic takového nedělo.“

„Při rozcvičce nad náma hučí letadla. A někdo si tam zavtipkoval, protože nikdo nechtěl věřit tomu, že nás přepadnou, a všichni to přitom čekali. Tak byly vtipy: ,Jé, už jsou tady.‘ A jeden bratr, to byl major československé armády, říkal: ,Bratři, to ale nejsou typy našich letadel.‘ Teď jsme celí ztuhli. Tácin, to byl manžel té kamarádky Lídiny, co byli u toho našeho stanu, šel do svého stanu. Pustil jediný tranzistorák, který jsme v táboře měli, a teď se ozvaly hrůzy. Představte si. ,Obsazují nás vojska Varšavské smlouvy. Buďte všichni klidní. Nic se neděje. To se vysvětlí. To je nějaké divné.‘ A tak dále. Hned jsme věděli, o co jde. Chlapi řvali, nadávali, nasazovali si přilby na motocykly, že pojedou do kasáren pro kvéry. Brečelo se. Dokonce se i zvracelo. Nikdo nesnídal. Byla to taková hrůza v tento okamžik. V tom nejhorším přišel vůdce Jesenické lesní školy a říká: ,Už je to jasný. Budeme ještě dva roky živořit jako skauti. Budou nás utlačovat a za dva roky nás zruší úplně.‘“

„Tak jsme se dali dohromady, a najednou byla první schůze. A víte, kde byla? Byla v Kateřinské ulici, kde byla později městská policie. Tam jsme se scházeli, a mně se to dost nelíbilo a já jsem měl štěstí, že jsem na tyto schůze nemohl, protože jsem zase učil večer. Tak tam chodil můj syn Lumír a vždycky mi vykládal o tom, jak se tam bratři hádají. Byli tady ti staří, zkušení, výborní, senzační činovníci. Byli už v pokročilejším věku a byli nervózní, tak se prostě hádali. Vůbec ta doba byla taková, že co jsem v těch prvních letech zažil, tak od bratra Drva jsem se dozvěděl, nebo ten mi jednou řekl, že v Rádcovské škole nemáme mít žádná dvě děvčata, dvě ženské, že tam může být jen jedna, protože kdyby byly dvě, tak by se hádaly. A teď si představte, že jsem se dozvídal o tom, jak se skauti staří hádají. Všichni jsou úžasní kluci, mladí, pětaosmdesát nebo kolik, bércové vředy v nohách, na tom kraťasy a takhle. Všichni byli strašně mladí, prostě každopádně omládli a byli strašně bojovní. Tak to byli ti skauti. A skautky, místo aby se hádaly, tak utvořily Klub skautských babiček. Takže to byl takovej pocit z té doby. Teď jsem to viděl, co se tam děje, nebo slyšel. A jezdil jsem každý týden, tenkrát v sobotu, k rodičům do Zlína a ve Zlíně jsme si přečetli už na tabuli, že v Masarykových školách už před Vánoci je ustavující schůze zlínských skautů v aule Masarykových škol a takhle. A my jsme pořád stáli!“