Karel Karika

„To byla neskutečná křivda, na to jsem nebyl nikdy zvyklý. Byl jsem vždy dobrý v matematice, nejlepší ve třídě, a najednou s nástupem paní Langové bylo všechno špatně. Nic jsem neudělal dobře, když jsem se hlásil, tak mě nikdy nevyvolala. Měl jsem najednou takový pocit méněcennosti, který jsem si doposud nikdy neuvědomoval. Vůbec jsem si do té doby neuvědomoval, že jsem Rom, naše třídy byly společné, asi jen třetina z nás byli Romové.“

„Byla to neskutečná šaškárna. Nakládali jsme rakety a auta v Žatci na vagony, museli jsme to maskovat tak, že jsme transportovali jen auta. Pak jsme projeli celou republiku křížem krážem, pak na Moskvu, pak zase zpátky. Ta zpáteční cesta trvala necelé dva měsíce ve vlaku, všichni jsme tam zhubli, protože tam byl pořád průjem. Když jsme tam docestovali, byli jsme v polygonu ve stepi, tisíc kilometrů kolem nikde nic. Odtamtud jsme vyjížděli střílet rakety do pouště a montovat pyrotechniku. Já jsem byl pyrotechnik a řidič první třídy, takže jsem měl na starost jednu četu.“

„Všichni, kdo přišli do Ústí, začali žít jiný život. Bylo to vidět na tom domě Na Žižkovce, kam opravdu přišli s těmi návyky, jako dnes chodí rodiny z osad sem a nemají žádné návyky. Tak to bylo i v naší rodině a podle toho ten dům vypadal. Když už pak dostali své byty, tak se ta situace u všech změnila. Pravdou je, že jsme se pořád navštěvovali, byli jsme pořád v kontaktu, nikdo nebyl úplně separátní. Pořád se držely romské tradice, že starší mají pravdu, starší se musí brát vážně a poslouchat je, tak to se dodržovalo.“