Konstantinos Katsianikos

„Já mu říkam: Hele, můj děda byl pop, s celou rodinou se vystěhoval do Ameriky. V roce 1912 stála ta řecká loď (s rodinou, von měl šest dětí, máma jedenáctiletá) vedle Titaniku. Vypluli trochu dřív, varovali Titanik – ledy, a v New Yorku slyšeli pak, jak dopadl. Von si nadělal tam úplný jmění, protože byl hrozně vzdělanej. V Bostonu byl a v Chicagu a tak dále. A pak v roce 1918 měl dostat americké občanství a rozhodnout se, jestli jo, nebo ne, a von blbec si to rozmyslel a vrátil se do Řecka, chtěl dělat revoluci. […] A když se vrátil, tak pochopil, že to už je několik století něco jinýho. Tak odešel na Svatou horu a asi dva měsíce tam meditoval a pak žil jako Tolstoj. Postavil školu, ty místní učil číst a psát - napřed makejte a pak přijďte do toho kostelíka. Byl taky takovej dobrák. A tím pádem moje máma uměla anglicky, dostala vzdělání. V tý naší obci dělala porodní bábu, zdravotní sestru, doktorku, písařku, všechno, protože všichni ostatní byli negramotní.“

„Co psal Kundera atd., to všechno probíhalo hodně mírumilovně. To prostě ve třídě pět spolužáků vytvořilo výbor a napsali posudek na ty své, jestli budou studovat, nebo nebudou, z jaké rodiny pocházejí. K tomu se vyjádřila pak každá bába, každá uklízečka, vedení školy a KSČ a tak dál. Tehdy ti mí spolužáci z gymplu dostali papír – táta Něměc – zákaz školy, zákaz vysoký, zákaz Prahy. Ke všemu zděšení jsem ho dostal i já, týden před maturitou. Mě zavolal třídní, slzel, protože mi fandil, protože vyděl ty pokroky, jeho taky ten režim nebaštil. Já jsem dostal papír, že mi řecká komunistická strana, která tady tehdy byla, zakazuje školy třetího stupně, vysoké školy, bez odůvodnění. Tak mi nic nezbývalo, tak prostě jsem místo maturitního plesu, na který se všichni těšili na škole, šel v Krnově, tam je docela dost průmyslu, bych řekl, tam je několik strojosvitů, vyráběli stroje pro Gottwaldov, pro Baťu, několik textilních továren, tak jsem šel za jedním ředitelem, jestli skončím jako strojní zámečník, jestli by mě nevzal, s maturitou. Tak jsem mu řekl ten příběh a on povídá: ‚Okamžitě, vezmu tě. Rovnou do druhýho, pak třeba za půl roku do třetího a budeš mít jenom praxi.‘ Pochopil, co se děje.“

„A mezitím táta jako: ‚Si to nenech líbit, napiš prezidentovi, napiš vládě!‘ Prostě politikařil. Poslouchal BBC vždycky volně a fandil Mao Ce-tungovi, protože neměl rád Rusáky. Tak jsem si začal v 17 letech dopisovat s Ministerstvem kultury, školství. Na Červený kříž jsem napsal, protože jsem měl adresu, protože jsme sháněli ztracenýho bráchu. To vám přišel prostě syčák, tehdy takhle měl fotku a říká: ‚Právě jsem utekl z Terstu, tam je zajatecký tábor řeckých partyzánů a tam je váš brácha, má raněnou ruku a je to tenhle ten.‘ No a máma, že jo, slzy a všechno, abysme italskou ambasádu… V 17 letech já psal takový dopisy a druhý den už výslech, estébáci, policajti. A do toho táta: ‚Nedej se, my jsme se taky nedali.‘“

„Moje sestra, co bojovala a přežila, tak se dostala s partyzánama do Taškentu. A na tom jejím příkladě vám řeknu, že to je oběť té občanský války, a ne nějaká ideologie a nějaký ty žvásty. Ona se tam seznámila a provdala za nepřítele. On byl voják normální, vládní, který pobíjel a honil ty partyzány, byl zajat. Dostali se tam, seznámili se. Jedno dítě jim zemřelo, druhé dítě zemřelo, třetí, tam nebyly léky, to bylo jak lágr v tom Taškentu. Ale v tom 53., 54. roce se vyměňovali váleční zajatci a povedlo se některým, jak byl z vládního vojska, nebyl levičák, dostali je do Řecka. My jsme nikdy nesměli navštívit sestru, ona nikdy nás.“