Václav Kefurt

"No, Gottwalda pak jsem zažil v rakvi, když byl vystavený ve Španělském sálu. No, tak když zemřel, to bylo v sobotu, nevím, kolikátého to bylo, bylo to v březnu, ale bylo to v sobotu. A telefonicky nás všechny zavolali, že máme okamžitě nastoupit do práce. A ten průvod šel širokou chodbou do Španělského sálu a čtvrtým nádvořím nějak vycházel ven. No a my jsme museli tu širokou chodbu vyzdobit těmi vavříny a udělat tam špalír květinové výzdoby. No ale nejdřív to museli čalouníci pokrýt černým hávem. A když už byli skoro hotoví, tak přišel Čepička a řekl: 'To černé dolů, musí to být červené!' Tak my jsme čekali snad do půlnoci."

„Až na jednu věc. Měli jsme schůzi, a on říkal: 'Soudruzi a soudružky, neexistuje, aby byla měna. Neexistuje. Naše měna je podložená prací a zlatem,' a takovéto kecy. Já jsem přišel domů, doma jsem to říkal rodičům a sousedům. A ráno byla měna. On snad o tom vůbec nevěděl! Aspoň mi to říkal Jaroslav Procházka, ten byl pak předseda České národní rady. Tou dobou byl referentem na Hradě, chodil nás nepartijní do zahrady školit. Když jsem ho doprovázel k vratům a zamykal, tak mi říkal: 'Václave, já jsem taky z evangelické rodiny. Moji rodiče chodí na Vinohradech do kostela.' Tak ten mi tvrdil, že Zápotocký asi doopravdy nevěděl, že měna na druhý den bude.“

„Narukoval jsem v padesátém čtvrtém na vojnu. Vrátil jsem se z vojny – byl jsem četař, vzorný voják, a tak poslal útvar na Hrad pochvalu. Závodní rada řekla: 'On bude potřebovat obléct, dáme mu peníze.' Tonda chodil na schůze Závodní rady a říká: 'Soudruzi, já mu dám něco jiného. Něco, co ho bude držet. Na co bude mít vzpomínky celý život.' A tak mi dal Barunku s věnováním. Ještě ji někde tady mám.“

"Pak jsem tady zažil tu Heydrichiádu. To jsem byl malý kluk a tady jsem si hrál u vrat našich a najednou jsem slyšel střelbu. Tak jsem se podíval ve směru té střelby a tady za dlážděnkou přes ten kopec vyšlehl takový dým! A pak následovala děsná perzekuace. Říkali, že každý desátý muž z Prahy 8 bude popravený. No a chodili tady normálně jeden důstojník a několik vojáků s puškami namířenými na rodiče a prohlíželi jeden byt po druhém. Jeden byt po druhém, skříň po skříni, no a některé věci dokonce vyhazovali. Takže to byl krutý zážitek jako šesti – sedmiletého kluka na celý život."

„Já jsem vstoupil do strany před tím vpádem Rusů. Denně mně volali do kanceláře a denně na mě tlačili. Já už jsem byl zoufalý. Byl jsem i za naším farářem, řekl mi: 'Víš co? Když už tě takhle buzerují, tak tam vstup a něco tam můžeš taky udělat.' Tak jsem byl kandidát. I jsem jim říkal, že jsem věřící. A oni furt: 'A ty s tátou čekáš, že to praskne!' Takhle mi říkali. Byl Dubček, pak přišli Rusové, obsadili Hrad. Měl jsem zástupce, Františka [Valuška]. Tam byl předseda strany, šli jsme za ním a říkal jsem mu: 'Pane Talpa, prosím vás, my chceme ze strany vystoupit. Zkrátka v žádném případě nechceme už ve straně být.' A on nám na to řekl: 'Kluci, neplaťte příspěvky, já udělám tady komedii, poděkuju vám za všechno a budete ze strany venku.' No, za tři měsíce se furt nic nedělo. Tak jsme šli za ním znova a Franta mu říká: 'Lojzo, vždyť už jsou to tři měsíce, a my tam furt jsme!' Talpa říká: 'Vy volové, vždyť platíte příspěvky furt!' My jsme řekli, že příspěvky neplatíme. Pan Burda byl nějakým desítkářem nebo jak se jim říkalo. A ten, aby měl pokoj, tak to platil ze svého. Ale ono to bylo dost peněz, za každého platil asi 200 Kčs. Tak jsme šli za ním a já mu povídám: 'Václave, ale my ti ty peníze nedáme.' A on mi na to řekl: 'Já si to u tebe, až budu mít službu, nakradu.' Tak od té doby jsme neplatili a za tři měsíce Talpa udělal velikou schůzi. Tak jsme tam přišli a pan správce mi říkal, přede všemi: 'Měl byste si to rozmyslet, máte rodinu.' Přede všemi mi to říkal. 'Není to legrace, měl byte si to rozmyslet. Jaký máte důvod?' – Po mně chtěli. Tak jsem říkal, že jsem věřící, že nemůžu být věřící a straník. Abych byl poctivý straník a poctivý křesťan, to absolutně nejde dohromady. Pak jsem řekl: 'Já jsem věřil tomu vedení, které tady bylo, a těmto moc nevěřím.' Takhle jsem jim to normálně řekl. Počítal jsem s tím, že mě možná vyrazí. To už bylo za paní Svobodové a paní Svobodová mě měla strašně ráda. Tak to jsem řekl já a teď chtěli na Frantovi, aby řekl zdůvodnění. A – promiňte ty výrazy – Franta řekl: 'Soudruzi, já když jsem chtěl pomoc od strany, tak strana se na mě vysrala. Tak já na ni seru teď.' Představte si, tohle jsme si tenkrát dovolili. Já jsem měl takovou trochu jistotu, že ještě v tu dobu Svoboda měl dobré postavení. Ještě byl prezidentem soudným, ještě mu to myslelo, byl kompetentní k tomu, aby tu funkci zvládl. Pak už to byla katastrofa. To už nešlo vůbec.“