„Byli jsme tři týdny v Rýnovicích a na tři týdny jsme jeli do Rychnova. Mysleli jsme si, že teď už odjedeme, ale šlo se do dalšího lágru, do Rychnova. Tam to bylo stejné. Byl tam ‚velitel‘, ten byl proslulý, byl to náš Schinderhannes (Jeník Ras, německý Babický), ten na lidi křičel, jako se zajatci se tam s nimi zacházelo, jako se zajatci, se všemi, než jsme se dostali do dobytčáků. Tam jsme byli, když jsme se dostali ven z tábora. Sehnali nás dohromady ze všech koutů, nikdo z příbuzných tam nebyl. Z vesnice tam někteří byli, ale žádného jsme neznali, protože jsme bydleli v ústraní. Neznali jsme ty lidi, kteří s námi byli vysídleni. V Rychnově jsme se dostali do dobytčáků a z těch jsme pak nemohli ven, ty byly pak náš domov, v nich ležela naše zavazadla, těch třicet kilogramů. Máma s sebou vzala peřinu, to bylo všechno. Neměli jsme co si vzít. Neměli jsme žádné šperky a nic, byli jsme chudí lidé. Snubní prstýnky, o těch vím. Měli jsme takového plyšového medvídka, tomu rozpárala břicho a dala je do toho medvídka dovnitř.“
„A v tom táboře jsme byli tři týdny, v Rýnovicích. Jeden den jako druhý. A my kluci, my jsme měli pořád hlad. Já jsem nikdy nebyl sytý. Neměl jsem nikdy dost, pořád jsem měl chuť jíst, byl jsem kluk. Byli jsme přece zdraví a tak... Ale co tam v táboře také bylo, byli ti, kteří nespolupracovali nebo se stavěli němými, s těmi se zacházelo o něco hůř. Když se stavěli na odpor, přišli do bunkru. Nebo když nedělali to, co po nich všichni chtěli, člověk musel na všechno říkat ‚ano‘. A sem tam někdo v tom bunkru zůstal. Sem tam tam někdo umřel.“
„Domov je tam, kde se člověk narodil. Říkám, že bych nikdy ze své hory neodešel, kdybych tam měl práci. Navždy bych zůstal doma, nikdy bych domov nenechal ve štychu. Když tam dnes zajedu, posadím se na kámen, kamenů jsme měli na našem pozemku dost, a tam jsem doma. Druhý domov není nikdy ten první. Ale dnes pochopitelně říkám: žít bych tam už nechtěl, protože tam nejsou žádní přátelé. Nejsou tam žádní sousedé. Co tam tedy pohledávám? Pod domovem člověk rozumí taky sousedy, přátele a tak dál. Ale přesto člověk cítí touhu po tom kousku půdy, kde byl tehdy skutečně doma. Bylo to tak, že patřil už prarodičům. Ti mluvili německy. I praprarodiče mluvili německy. Vždyť my jsme na té hoře byli po staletí...“
Rudolf Kiesewetter se narodil 26. září 1932 v Nové Vsi nad Nisou jako třetí ze čtyř synů chudého zámečníka a nástrojaře Hartwiga Ernesta Kiesewettera a jeho ženy Friedy. Doma v rodině se mluvilo německy, respektive místním dialektem „paurisch“. V roce 1937 nastoupil Rudolf do mateřské školy v Jabloneckých Pasekách, kterou vedly dvě Židovky. Otec Hartwig nemusel na rozdíl od mnohých do války, měl totiž na starost distribuci potravinových lístků, s jejichž roznáškou mu synové pomáhali. Nejstarší bratr Heinz byl na sklonku války povolán do armády k protiletadlové obraně, padl v lednu 1945 v Poznani. Druhorozený Bruno, ačkoli mu nebylo ani osmnáct let, byl povolán do tábora Říšské pracovní služby (RAD) do Moravské Třebové, odtud ke Gdaňsku a následně utekl do amerického zajetí, s rodinou se setkal až v Hesensku po odsunu. Malý Rudolf mezitím chodil do školy – tedy až do května 1945. Ke konci války dorazila i pod Kynast Rudá armáda, ženy se schovávaly. Po nich přišli čeští „partyzáni“, kteří se chovali o poznání hůř. Na počátku ledna 1946 zemřela babička a otce odmítli pustit na pohřeb. Záhy musel nastoupit do tzv. pochodu hladu (Hungermarsch) pěšky do Frýdlantu a po pár dnech zase zpět. Mezi koncem ledna a polovinou března roku 1946 byla rodina přes tábory v Rýnovicích a Rychnově odsunuta do Německa. Rodina byla umístěna v hesenském Glaubenu, a když přes Červený kříž našli bratra a otce, přestěhovali se do Coburgu. Do školy už Rudolf nešel, od čtrnácti let střídal jednu příležitostnou práci za druhou. Oženil se s Gerlindou Dretschak, vysídlenou z Jesenicka. Většinu dospělého života pracoval jako úředník na poště.
