Matylda Klapalová, roz. Lapková

„Teď se ve vzpomínkách vrátím ke svému dětství, k bratru Jaroslavovi, který byl o 2 roky starší než já, tím pádem i moudřejší, myšleno bez ironie, a který měl na mě dohlížet. Proto když našel zálibu ve skautingu, byla jsem jeho přívěšek a stále zvědavá jsem se stala skautkou jako on, abych o nic nepřišla. Zůstal mi po Járovi jeho skautský kalendář, ze kterého jsem vyčetla číslo jeho skautské legitimace, a to č. 92029. Mám také schované blahopřání k svému sňatku 8. 10. 1939 od skautů a kamarádů 3."R" oddílu s podpisem Toňa Rosenkranz a Boža Tumpach.“

„Jezdila jsem 2 týdny, když vypukla revoluce. Dne 5. května jsem nastupovala službu ráno ve 4.30 hodin. Všechno tehdejší dění jsem prožívala v tramvaji. Když volal Rozhlas o pomoc, že se ho Němci chtějí zmocnit, aby Češi nemohli vysílat zprávy a pokyny, že se tam všude střílí, vezli jsme z Kačerova muže na pomoc. To už se stavěly barikády. Naposledy jsme se střetli s německými vojáky před pankráckou věznicí. Měli postřílet vězně, většinou politické, ale to už nestihli. Před soudem nastal hrozný boj. Ranění, mrtví, Češi, Němci, stále se střílelo, stavěly barikády. Co jsem viděla naposled, byl německý důstojník stojící ve vojenském autě, který na mě mířil samopalem. Trochu jsem se sehnula - a víc nevím. Byl 5. květen 1945! Mám prostřelená záda, kulka zůstala hrotem na plíci v blízkosti srdce a levá ruka byla 4x prostřelená. Prodělala jsem 3 operace, aby kulku ze zad a střepiny z ruky odstranili. Když jsem se zotavila, splnil se můj velký sen od mládí. Mohla jsem vstoupit do kláštera. Za okupace se totiž nesmělo přijímat, tak jsem musela čekat. 27. 8. 1945 jsem byla přijata a hned 1. 9. 1945 jsem nastoupila do ošetřovatelské školy. Po převzetí diplomu jsem dostala řeholní šat a jméno sestra Marie Monika. Po složení řeholních slibů, jedná se o tři sliby: čistoty, chudoby a poslušnosti a čtvrtý slib o vytrvalosti do konce života. 15. 8. 1949 jsem pracovala ve Fakultní nemocnici na Vinohradech. V době, kdy jsem ještě ležela v nemocnici, jsem obdržela vyznamenání – Válečný kříž, který mým jménem převzal můj tatínek, protože jsem se nemohla osobně dostavit. Je to pro mne velké vyznamenání. Nelituji a nikdy jsem nelitovala, že jsem vstoupila do kláštera a celý svůj život zasvětila Bohu. Jsem šťastná a s nikým bych neměnila. Buď Bohu chvála a dík!“

„Jak šel čas, bratr byl v učení a volný čas prožíval ve skautingu a já již měla kamarádky a také skauting. Najednou byl rok 1938, kdy mezi lidmi bylo znát, že se k něčemu schyluje. Ve Slaném na Londě seznámila jsem se s budoucím manželem, který se právě vrátil z Německa, když předtím v Berlíně u Reichstagu vyslechl Hitlerovo burcování k boji. A že to bylo úděsné, proto on i další zahraniční studenti odjeli do svých vlastí. Tehdy byl zaměstnán u Pálů jako obchodní zástupce. Říkalo se, že naše ročníky 1920 a 1924 půjdou do Německa na práci. Lidé se domnívali, že uzavřením sňatku se tomu vyhnou. To bylo tenkrát svateb. Nepoznalo se, jestli je to z lásky nebo z rozumu. Proto, když přišel perspektivní muž o osm let starší než já a požádal o moji ruku, rodiče to schválili.“

„Bydlela jsem už v Ostravě, když ve 40. roce bratra odvedli na nucené práce do Berlín-Grünau. Dodnes nevím, jak se to stalo, ale opět naše sudička mi řekla, že to bylo na udání. Tato situace pro něho, jako slušného člověka, byla neúnosná. Žil mezi spolupracovníky různých národností a kvalit. Tam poznal, co je to tvrdý život. Dnes se tomu říká šikana. Není divu, že tam přišel o zdraví. Když se vrátil, zhoršil se mu zrak i sluch a já se dodnes trápím, že jsem se mu více nevěnovala, že jsem mu více nepsala, jak si zasloužil. V roce 1945, kdy se až v červnu vracel z Berlína přes Polsko domů, zůstal u nás v Ostravě, aby se vzpamatoval. Opět měl strach, aby se maminka nevylekala jeho zdravotního stavu.“