Michal Klasa

„Když jsem byl v Montrealu na mistrovství světa poprvé, to byl rok 1974, takže těsně po šedesátém osmém, těch kluků (emigrantů) za námi přišla obrovská spousta. Měli se dobře, ale všem vadilo, nebo minimálně z pětadevadesáti procent, že se sem nemůžou vrátit. Oni nám vždycky říkali: ‚My bychom se sem třeba nevrátili, ale to, že nesmíme, to nás strašně dusí.‘ A mě by to dusilo taky, takže já bych to nevydržel.“

„Já vím, že doping určitě existoval, že východní Němci měli obrovské laboratoře, že měli téměř sto lékařů, kteří se starali pouze o cyklistiku. Docent Chundela, šéf dopingové laboratoře, říkal, že někde něco měli, ale neví co. Tak jako dnes se látky schovávají několik let, aby zpětně zjistili, co dneska nevědí. Takže nevím, jestli někdo něco bral, ale dopingové testy byly poměrně přísné, a my jsme na to určitě neměli látky, abychom něco takového mohli brát. Byla to doba, kdy skončilo bezdopingové období, začaly pravidelné dopingové kontroly a ještě se ten doping nevyvinul tak daleko jako, dejme tomu, v roce 1988 a později. Nevím, jestli někdo něco používal, u nás určitě nikdo nic neměl.“

„Maminka mojí manželky má sestru, která emigrovala do Švýcarska a vzala si hokejistu, jenž byl v padesátých letech zavřený, pět let pracoval v uranových dolech, a pan Kazlepka z kontrarozvědky mi jednou telefonoval a říkal: ‚No ale tam je něco v tom Švýcarsku.‘ ‚Co je ve Švýcarsku?‘ ‚No, vy tam, manželka...‘ Já povídám: ‚Podívejte se. Tchyně tam má sestru, v životě jsem ji neviděl, nepíšu si s ní, neznám ji, co po mně chcete?‘ Tak dal pokoj. On kdyby věděl, že jsem u ní v třiaosmdesátém roce, když bylo mistrovství světa ve Švýcarsku, spal, tak by se mu to asi nelíbilo. Pavel Doležel mě tehdy pustil, takové věci se děly, ale nikdo to nesměl vědět.“