„My jsme byli Sudety, Ostrava byl protektorát. Jezdili jsme za mými strýci, kteří tam studovali a bydleli u jedné rodiny. My s babičkou jsme jim vozili jídlo. Richterovi, u kterých bydleli, měli všechno na lístky, takže jsme jim vozili z domu potraviny. Vzpomínám si, že jsme museli přes celnici. Byla tam, kde je dnes vlakové nádraží Svinov. Přes to nádraží byl takový most, přes ten most se přešlo a zase tam bylo nádraží, které tam dnes už není, a tam byla celnice. Pak se jelo vlakem do Vítkovic. Z Vítkovic, to už byl protektorát, jsme se dostali do Ostravy.“
„Když se tatínek vrátil z práce, tak jsme utíkali do toho bunkru. Tatínek měl obrovský kufr, na rukou malého bratra, který měl tři roky. I s maminkou jsme běželi po louce do toho bunkru. A to už po nás stříleli ze stíhaček. A pak, to bylo z 27. na 28. dubna, se v Porubě rozpoutalo peklo. Už šli Rusové od Hrabyně, kde byly největší boje, a přesouvalo se to do Poruby. My jsme byli od opavské cesty první na ráně.“
„Bylo mi osm let. Bydleli jsme v Porubě u myslivny, bylo to skoro u lesa. V barácích, kde jsme bydleli, nebyly sklepy. A tak my, i hodně našich sousedů, jsme si vybudovali u lesa, v místech, kde dnes stojí nemocniční prádelna, takové bunkry, kde jsme chtěli prožít válku. A taky jsme ji tam prožili. Byly to takové díry vyhloubené do svahu. Měli jsme tam i kamna. Když začali bombardovat Porubu, tak jsme tam s rodiči a malým bratrem, který měl tři roky, odešli. Měla tam přijít i babička s dědečkem a strýcové, ale ti se tam už nedostali, protože dědeček byl v práci. Jejich synové, moji strýcové, byli zase v Ostravě ve škole, takže než přijeli, fronta natolik postoupila, že se tam už nedostali, protože už byly velké boje.“
"A nějaký vysoký důstojník, který jim velel, se ptal mé babičky, jestli se může k ní do bytu jít. Babička mu to svolila, že ano, že ho ubytuje, nechtěl být v té stodole s těmi vojáky. Babička ho uložila v obývacím pokoji. Protože pocházela ze statku, tak měla krásný nábytek od rodičů, tak tam on se uvelebil, tu vojenskou uniformu si převěsil přes židli, no a spal. A v deset hodin přišel z práce můj dědeček. Moji prarodiče měli na jižní Moravě za Znojmem provdanou dceru a její manžel byl financ. To byl na hranicích takový policista. Dědeček ty Němce v té stodole neviděl a podle té uniformy si myslel, to byl černý pán, můj strýc byl taky černý, on si myslel, že to je jeho zeť. Tak ho vzbudil: ‚Bohuši, co tady děláš?‘ A on to byl Němec. Dědeček, protože uměl německy, tak s ním do rána vykládal. Byl to Rakušan, ti Rakušané byli nuceni do té války jít, a s mým dědečkem si do rána vykládali. A pak bohužel jsme ho s mojí sestřenicí našly vedle u sousedů. Ještě dědečkovi ukazoval svoji rodinu a my jsme ho pak našly na zahradě vedle u sousedů s mojí sestřenicí mrtvého."
"Když začali bombardovat tu Porubu, tak tatínek vzal obrovský kufr, mého bratra na ruku, maminka mě a utíkali jsme do toho krytu, což bylo asi 300 metrů, a v tu dobu už po nás stříleli z letadla. Kdo to byl přesně, jestli Rusové, nebo Němci, to nemůžu říct, byla jsem děcko. Ale vlastně jsme běželi mezi těmi střepinami - no štěstí bylo, že nás nic nezasáhlo - do toho krytu. Ale moje babička, protože čekala na ty svoje mladší syny, kteří byli v Ostravě ve škole, s těmi svými mladšími syny už do toho bunkru nestačili přijít, tak ti zůstali v našem domě. No a pak taky bylo pro nás hrozné, že my jsme měli... to byly takové dva domy, babiččin dům, náš dům a stodolou to končilo, a tu stodolu zbombardovali. Viděli jsme z toho krytu, protože to bylo v kopečku, tak jsme pozorovali, když už ta letadla odletěla, co vlastně zbombardovala, a viděli jsme, jak nám hoří ta stodola. No vedle ní byl hned ten náš dům. No ale ten naštěstí nehořel, protože ti kluci, moji strýcové, byli doma a uhasili to."
"A pak shodou okolností zbombardovali vedle nás ob dva baráky stodolu a to si vzpomínám, že jak ten nálet byl, tak my jsme se s bratrem, který měl tři roky, schovali do kuchyně pod šicí stroj, mysleli jsme si, že nás to asi zachrání. No a když hodili bombu na tu stodolu, tatínek byl ještě v práci, maminka tam polítávala někde, nevěděla taky, co má dělat, sklepy jsme v tom domě neměli. Takže jsme zůstali v tom bytě, no a když tu bombu shodili na tu stodolu, tak to s námi v tom pokoji úplně tak udělalo, jako bychom byli na nějaké obrovské houpačce."
Ladislava Klásková, za svobodna Matějová, se narodila 21. července 1937 v obci Poruba, která byla později připojena k Ostravě. Po mnichovské krizi byla vesnice začleněna do německých Sudet. Rodina bydlela v domě prarodičů, kde měli malé hospodářství. Otec pracoval ve Vítkovických železárnách. Ladislava pamatuje konec druhé světové války, masivní bombardování Poruby 27. dubna 1945 a osvobození Rudou armádou. Nejtěžší boje přečkala s rodiči a tříletým bratrem v bunkru vybudovaném ve svahu u lesa. V jejich domě se vystřídali němečtí důstojníci i sovětští vojáci. Vystudovala obor zdravotní laborantka na střední zdravotnické škole v Ostravě-Vítkovicích. Pracovala v transfuzní stanici v Ostravě, pozdějším Krevním centru krajské nemocnice.
