Antonín Klečka

„Cestovali jsme pořád z jednoho místa na druhé. V roce 1944 už jsme viděli i slyšeli střílení. Pomalu už jsme viděli i vyvěšované francouzské vlajky. Domluvil jsem se s jedním Polákem, že utečeme. Jak jsme chodili, tak jsme zapadli – utekli jsme od své jednotky na vesnici a vlezli na půdu ve stodole. Ani sedlák nevěděl, že tam jsme. Schovali jsme se, ale oknem jsme viděli ven na ulici. To bylo odpoledne. K ránu jsme už viděli vyvěšené francouzské vlajky. Pak už jsme poznali, že jedou – lidé vítali Američany. Poté ráno, po druhé noci, jsme vlezli zpět ke stejnému sedlákovi a všechno jsme mu odevzdali – flintu, nárameníky, čepice, opasek, všechno jsme mu dali, ať nás zavede do školy, kde byli Američané a sbírali zajatce. Zavedl nás tam a vytrpěli jsme si svoje: nějakou jsme i chytili. Francouzi, kolem kterých jsme šli, po nás řvali a házeli. Ale sedlák, co šel s námi, nás bránil. Kdybychom šli sami, tak by nás možná utloukli.“

„Vybrali třiadvacátý, čtyřiadvacátý a pětadvacátý ročník na vojnu. Odvedli mě a narukoval jsem do Breslau – Vratislavi. Tam jsme dělali výcvik v německé armádě a chtěli nás poslat na východ. Češi, nebo vůbec mladí, kteří narukovali, všichni utíkali k Rusům. Nesouhlasili s tím samozřejmě. U Rusů nebylo špatně. Viděli, že u nich je to lepší. Nás kvůli tomu raději neposlali na východ, ale na západ – do Francie… Výcvik byl pouze pěší. Na jiný jsme neměli, protože jsme na cvičení museli zpočátku – několik dní nebo týdnů – mít tlumočníka, protože jsme nevěděli, jak je pozor – Achtung atd. To nám musel vždycky někdo tlumočit… Byl to tvrdý výcvik, jak se říká, vojenský výcvik. Většinou poddůstojníci, co nás cvičili, byli ranění vojáci z Ruska. Měli železné kříže. Po zranění na frontu už nešli.“

„Poslali nás přes La Manche, jeli jsme do Vesoulle. Bylo to nedaleko – asi takových 50 až 60 km – od Dunkerque. Bylo to 11. dubna, kdy jsme byli nasazeni. Já byl tankista-telegrafista. Ale tam se nedalo s tankem jet. Měli tři opevnění: rovina, jeden kopec, druhý větší a třetí. Byli tam schovaní a všechny cesty měli v dostřelu. Když jel tank, věděli, že ho trefí. Tak jsme tam šli jako pěšáci. Byly tam takové žleby pod potoky. Skákali jsme, aby nás nebylo ve vodě vidět. Jenže nás naši dělostřelci, co nás podporovali, zradili – hlavně Francouzi: místo aby vystřelili za kopec, dýmovnice dopadla před něj. Nepřátelé nás viděli, ale my ne. Začali střílet, protože věděli, že chceme útočit. Hodně nás tam zůstalo. Nejen nás, ale i Francouzů. Francouzi byli špatní bojovníci, schovali hlavy a stříleli. Takže naši vojáci – aspoň se říkalo – byli postříleni zezadu. Když se jde do útoku, nemůžou mít přece vojáci prostřílená záda a nohy! Museli jsme couvnout zpátky. Samozřejmě, když jsme se vrátili, byli jsme pokáráni, jak to, že jsme se vrátili. Předpokládalo se, že to tam dobudeme.“

„U roty jsme měli vycházky, tak jsem chodil po městě. Oblíbili jsme si jeden obchod – aspoň já jsem tam chodil –, kde měli rádio. Měl jsem to dobré, trochu jsem už uměl francouzsky. Ne že bych se doma učil, ale měl jsem pro francouzštinu vlohy. Pro angličtinu ani ne. Vždycky jsem řekl: ‚Je suis Tchéque.‘ Jsem Čech. ‚Je ne suis pas Allemand.‘ Nejsem Němec. Pustili mi rádio a poslouchal jsem BBC v češtině. Důvěřovali mi. I v obchodě jsem měl možnost ledacos mimořádně koupit. Nebyli jsme jinak chudobní, měli jsme jídla a všeho ostatního dost u roty. Hlavní bylo si popovídat.“