Cecilia Kleinová

„U nás, když je klukovi 13 roků, tak se dělá biřmovačka, bar micva. A na bar micva bylo zvykem koupit (modlitební) řemínky klukovi a na to maminka zvykla vyšít takový ozdobný pouzdro. A maminka mu vyšila pouzdro a ty řemínky, to se jmenuje tefilin, v něm měl. A on nic nezachránil, jenom ty tefilin a to pouzdro, co maminka vyšívala.“ Tazatel: To měl celou dobu v pracovním táboře, jak jste říkala? „No, celou dobu to měl u sebe, zachránil to a přivezl domů. A má to uložený jako...“ Tazatel: Relikvii nějakou vzácnou… „To vyšívala maminka. Nic jiného nezachránil, jenom to.“

„Moje maminka byla zvláštní osoba. My jsme nebyli bohatí, ale jíst bylo co. Toho času chodilo hodně takzvaných žebráků a každý židovský žebrák věděl, že když přijde k Rothmannům, tak tam se nají. Ona nezvykla ukrojit chleba a dát jeden nebo dva kousky na stůl, ale dala celý domácí chleba na stůl nebo půlku, podle toho, co bylo doma. A nedala trochu másla, ale co utloukla, tak dala celý máslo na stůl. Jednou se jí vymstil jeden žebrák. Jak dala chleba na stůl, byla to dobrá půlka. A dala velký talíř másla, jak večer utloukla a on to snědl celý. Takhle mazal máslo na chleba! Maminka se styděla, já jsem byla dítě. Ale jenom jsem koukala, jak se zakousl, tak bylo vidět zuby v tom másle. No a maminka se naučila, že už pak nedávala všechno na stůl.“

„Já od té doby nejím špenát. Protože v Osvětimi nám vařili takzvanou špenát suppe. A to byly kopřivy, různý plevely se štěrkem, s blátem, s kameny... A tomu oni říkali ‚špenát suppe‘, a to byl náš oběd. A já se od tý doby na nic zelenýho nemůžu podívat.“

„Proto vím, že o Pesachu... Nevím, jestli víte, že u nás o Pesachu musí být jiné nádobí?“ Tazatel: No, tam to ještě navíc nesmí přijít do styku s ničím kvašeným. „Ano. A my jsme to nádobí odnesli na potok umýt. To jsme zvykli každý rok tak umýt, usušit, zabalit, měli jsme takové hadry anebo papíry. A když to bylo zabalené, odnesli jsme to na půdu. A to jsme se chystali udělat. Takže to všechno nádobí už bylo na potoku, protože v potoku jsme to umývali, když pro nás přišli. A to nádobí už zůstalo v potoku. Protože už nám nedovolili nic, už jenom honem, honem, sbalit něco. Snad 15 kilo nebo 20, to už si nepamatuju. A všechny nás nahnali do synagogy a pak ze synagogy na vozech do Užhorodu do tý cihelny.“

„Moje sestra byla vyučená švadlena a ona těm dozorkyním šila ručně. Ony jí donesly nůžky, jehlu a nit a ona jim ručně šila šaty. A za to dostala, podle toho co mohla ukrást tam, buď kousek chleba navíc, kousek másla k tomu, trochu medu... A ta moje sestra, říkám, my jsme nebyly vlastní sestry, jenom po tátovi, ona to všechno cpala do mě, abych já jedla, protože já jsem byla jako dítě. A já jsem nechtěla jíst, aby jedla i ona, a na tom jsme se pořád hádaly se sestrou. A já jsem jí říkala, že nemusím žít, když nežijou moji rodiče. A na tom jsme se pořád hádaly, na tom jídle.“