Zdeněk Klíbr

„Tábor byl oddělený od těžební jámy takovou zadrátovanou uličkou a tou jsme procházeli, když jsme šli na fárání. Tam se fáralo, třikrát denně 1200 vězňů fáralo do té šachty. Tam byl třísměnný provoz. A nejhorší bylo, třeba v té zimě jsme stáli, ti první, kteří vyfárali, tak tam stáli třeba hodinu, než těch 1200 muklů sfáralo dolů a zase vyfáralo nahoru. Čili třeba hodinu v té zimě, dole, podle toho, na kterém patře byli, v těch nižších patrech bylo třeba třicet pětatřicet stupňů teplota, mokro, pršelo, prostě teklo ze stropů, a takhle mokří a rozpaření stáli ti lidé ve dvacetistupňovém mrazu, než všichni vězni vyfárali.“

„Dospěli jsme k tomu, že musíme sehnat třaskavinu a něco takového provést. Tak jsme mysleli, aby to mělo takový politický cíl. Sekretariát byl hlídán, samozřejmě, to by dopadlo špatně, tak jsme se zaměřili na redakci a administraci Rudého práva v Mladé Boleslavi. Získal jsem je, jak jsem byl u té firmy Rádský a Jenš, tak u pana inženýra Jenše jsem tu trhavinu získal. Jsme se i ptali, aby nám dal takové množství, aby to nemělo nějaké nebezpečné následky, prostě takové místní, nějaká okna vypadlá, bez obav, že by došlo k něčemu takovému, jako třeba bourání domu. Samozřejmě jsme to obhlídli, sledovali jsme to několik dnů, jak tam lidi chodí, kdo kde bydlí, to všechno jsme měli zajištěné, prostě prohlídnuté. Bylo to v květnu po deváté hodině večer. Tam byl vchod, zasklené dveře, já jsem tu třaskavinu uvázal na to madlo u těch vchodových dveří. Sova hlídal, to jsme měli domluvené, že on byl o kus dál, na třídě T. G. M. Něco po deváté hodině to bylo. To byla asi deseti- nebo patnáctimetrová šňůra, trvalo to tři, čtyři, pět minut, než se ta šňůra dostala k té trhavině. Šli jsme radši od toho pryč, protože jsme měli obavy, aby se náhodou u toho někdo nenachomýtl. Neměli jsme ani strach, protože nikdo nás přitom nechytil, věděli jsme o tom vlastně jen my tři.“

„Já byl zaměstnaný na stavbě v Komárově u Hořovic, tam mě zatknuli. Přijeli pro mě čtyři chlapi v kožených kabátech, a že si potřebují něco ověřit. Nastoupili jsme do tatry. Bylo mi to nápadné a jasné, že se neděje nic dobrého. Vlezl jsem do auta, dali mi pouta na ruce a na oči černé brýle, abych neviděl, kam mě vezou. Teprve když jsme dojeli na místo, tak jsem se dozvěděl, že jsme v Praze v Bartolomějské ulici na vyšetřovně StB. Podmínky tam byly hrozné, hlad, zima. V tom roce 1953 již nesahali k fyzickému násilí, protože se to lidé dovídali a hlásili to na Západ. Snažili se o psychický nátlak, a to bylo ještě horší než ten fyzický. Třicetihodinové výslechy v jednom kuse, to bylo neuvěřitelné. Pak nás poslali na celu a hned další výslech. Oni se na nás střídali ti referenti, jak jsme jim museli říkat.“

„On mi řekl: ‚Podívejte se, vy si vzpomenete i na to, co jste měl druhý den po narození k obědu.‘ Já jsem se tak zamyslel a říkám: ‚Pane referent, víte, že si pamatuji, co jsem měl k obědu?‘ ‚Tak mluvte!‘ ‚Já jsem měl druhý den po porodu mateřské mléko, protože mě maminka kojila.‘ A on říká: ‚Vy, vy si vzpomenete ještě na jiné věci. Služba! Odvést a za hodinu nový výslech!‘“

„Byla to holá místnost, na jedné stěně plechová deska – jako postel, kterou přes den zamykali. V noci jsem dostal na ten plech deku a pokrývku, kterou jsem se směl přikrýt. Celou noc nade mnou svítilo světlo, ruce musely ležet na dece. V tom se těžko spalo, ale po té únavě z výslechů se to dalo vydržet. Pokud někdo ruce schoval nebo se otočil, okamžitě bouchali na dveře… ruce na deku a koukat do světla nahoře. Byla tam ještě jedna taková plechová – takzvaná stolička. Tu odemkli, pokud jsem na to měl nárok, a mohl si tak sednout. Jinak ji nechali zamknutou a musel jsem chodit po cele sem a tam, dokud jsem nepadl.“