„Já jsem si ve Vojenském projektovém ústavu dovolil nepodepsat Antichartu, protože mě urazilo, že mě někdo nutí, abych podepsal nějaký pamflet, že něco odsuzuju a nedali mi to ani přečíst. Tak jsem to zariskoval a nepodepsal jsem to jako jediný z osmdesáti lidí. To víte, Vojenský projektový ústav, projektovali jsme třeba Semtín a já například nemohl jezdit do zahraničí. Byl to risk a byl jsem zvědavý, co se stane. Ale protože už nebyla padesátát léta, přišel za mnou předseda KSČ, soudruh podplukovník a řekl mi, že jsem nepodepsal a víc o tom nebudeme mluvit."
„Musel jsem si jeho čin (Jana Palacha) vysvětlit, proč to udělal, co to mělo za smysl. Byli jsme už vysokoškoláci, nebyli hloupí a diskutovali jsme od rána do večera. Velmi rychle jsme smysl jeho činu pochopili a vypravili z Brna dva autobusy do Prahy. Byl jsem na jeho pohřbu a stál na Staroměstském náměstí, kde bylo odhadem osmdesát tisíc lidí. Nebylo slyšet spadnout jehlu a jak se průvod protahoval náměstím, slyšel jsem jen šoupání nohou a chůzi. Absolutní ticho a jeden básník píše, jak to ticho řvalo. To je úplně přesný. Byl to hluboký zážitek.
„Maminka byla pozvaná do několika bytů. Otevřely se dveře, tam byly zastlané postele, svícny, na stěnách fotografie prarodičů, rodičů a dětí a maminka vyprávěla, že na tohle neměla nervy a musela odejít. Takové byly obecné reakce. Lidé se tam (do domů po Němcích) odmítali nastěhovat. Takže se udělaly takzvané svozy v místním kině. Na jednu stranu se daly postele, na další stoly a lidé si to mohli za pět nebo deset korun odkoupit a zařídit si domov znovu. Pel sounáležitosti se tím vytratil a už bydlení po Němcích nevadilo."
Při pohřbu Jana Palacha jsem slyšel ticho, které řvalo
Jan Klimeš se narodil 9. září 1947 do budovatelské rodiny Jana a Miroslavy Klimešových. Rodina osídlila dům po odsunutých Němcích v Mohelnici. Padesátá léta pro něj představovala šťastné dětství a odvrácenou stranu komunismu začal vnímat až na střední průmyslové škole. Po nástupu na brněnskou architekturu v roce 1966 ho překvapila nízká úroveň a prorežimní výuka. Srpen 1968 a sovětská okupace znamenaly pro otce Jana Klimeše velkou deziluzi. Jan Klimeš dodnes považuje za nejvíce formativní a nejsilnější životní zážitek sebeupálení Jana Palacha v roce 1969. Vypravil se na jeho pohřeb a o rok později zorganizoval na náměstí Svobody v Brně pietní akci k výročí jeho úmrtí. V roce 1977 nepodepsal jako jediný z osmdesáti kolegů tzv. Antichartu. Za Husákovy normalizace se mu narodily tři děti a v devadesátých letech adoptoval romského chlapce. Sametová revoluce pro něj představovala tvůrčí i osobní svobodu, kterou zúročil při mnoha významných krajských projektech ve svém ateliéru Zelený dům.