Když tatínka zastřelili, musela jsem na hodinu odejít z práce
Ludmila Klinkovská, rozená Hovorková, přišla na svět 17. dubna 1929 v Olomouci. Pocházela z rodiny protinacistického a protikomunistického odbojáře Štěpána Hovorky a Eugenie Ederové. Narodila se v olomouckých kasárnách, kde otec působil jako zbrojíř v hodnosti štábního rotmistra československé armády. Většinu života prožila ve Zlíně, kde její vídeňští prarodiče Marie a Albín Ederovi postavili v ulici Na Výsluní velkorysou vilu. Absolvovala Masarykovu pokusnou školu, navázala dvěma lety rodinné školy a posléze se stala korespondentkou ve zlínské pobočce ministerstva zahraničních věcí v Baťově vile. Od roku 1948 působil její otec v protikomunistickém odboji – v tehdejším Gottwaldově zřídil a obsluhoval dvě mrtvé schránky a byl v osobním styku s kurýrem Štěpánem Gavendou. Od 1. srpna 1949, kdy byl Gavenda zatčen na pražském hlavním nádraží, se skrýval a 1. prosince 1949 byl během přestřelky zastřelen příslušníky StB v jeho rodných Pečkách. Policie oficiálně vyrozuměla rodinu o smrti Štěpána Hovorky až za půl roku od jeho zastřelení pouze zasláním úmrtního listu. Ludmila i její manžel Ljuboš Klinkovský přišli o místo a stejně tak Ludmilina starší sestra Maria Čachová i její manžel Jan. Řadu let se potýkali s nesnázemi a oba manželé dcer Štěpána Hovorky mohli po nějaký čas vykonávat jenom dělnické profese. Pamětnice velkou část života pracovala v dispečinku oprav televizorů ve Zlíně. Perzekuce v podobě odpírání práva na preferované vysokoškolské vzdělání pak dopadla i na obě vnučky Štěpána Hovorky Ylonu a Evu. Po roce 1989 požádala Ludmila Klinkovská o otcovu rehabilitaci a roku 2014 mu byl přiznán podíl na protikomunistickém odboji. Pamětnice žila v době natáčení (2023) v rodinné vile ve Zlíně.