„Já bych teď jenom řekla: setkání s tatínkem bylo krásné a smutné. Protože za tu dobu, co jsme se neviděli, tak my jsme, tedy už jenom já… Já jsem vyrostla z třináctileté holčičky a bylo mi 20 let, tedy 19 let, když jsem se s tatínkem setkala. A i v tom prvém dopise tatínek když píše, tak píše o tom, jak si mě představuje, jaká jsem, protože mě neviděl v té době, kdy jsem vyrůstala. Ale to nebylo to nejdůležitější. Horší bylo to, že my jsme… Já když jsem věděla to, že Mirek byl zabitý Němci… My ani nevíme, jakým způsobem, někdo říkal, že dostal, a tatínek o tom taky tak píše, že dostal benzinovou injekci. V zápise Němců je, že jeden Němec a jeden Čech byli zastřeleni na útěku, jediní dva tehdy byli zaznamenáni jako úmrtí. Takže to byl Mirek. Nevim, jestli to byla kulka, která ho zastřelila, nebo jakým jiným způsobem zahynul. A představte si – strýcové, maminčini bratři byli odsouzeni k trestu smrti a byli popraveni. Bylo popraveno spoustu… Prostě všichni muži a hoši z té skupiny, která pomáhala parašutistické skupině, bylo jich okolo stovky. Všechny ženy a dívky byly odeslány do koncentračního tábora Ravensbrück. My jsme nevěděli, jak skončila babička, maminka maminčina, jak naše teta Filča, která u nás sloužila jako pomocnice v domácnosti, hospodyně. Prostě nevěděli jsme, co se stalo s těmito lidmi. A samozřejmě pořád ještě byla naděje. Takže toto setkání, které bylo v takových rozjásaných dnech pro náš národ, tak pro mnohé lidi bylo totéž, co pro nás.“
„Já bych se tady ještě chtěla zmínit, víte, mezi lidem… A dokonce někteří si po válce přisvojovali, abych tak řekla, zásluhy, protože když všechno dobře dopadlo a my jsme se zachránily, my dvě, tak samozřejmě že se o to zasloužili ti lidé, kteří nám poskytli úkryt. A najednou se objevila řada lidí, kteří se k tomu hlásili, jak nám pomáhali, co všechno organizovali atd. Já musím říct, že mnohé, mnohé, téměř všechno, co se tady říká, není pravda. A že jsou to věci do značné míry vybájené. Já jsem nedávno navštívila jednu starou babičku dvaadevadesátiletou, která je jinak velmi čiperná, dobrou paměť má, je to nedaleko Nového Telečkova. A ta mi začala říkat: ‚Ano, já vím, že vy jste se schovávaly, vy jste se schovávaly tady na faře v Uhřínově u pana faráře Dokulila. A byl tam také ten básník Zahradníček, a pak se stala taková příhoda…‘ V životě jsme tam nebyly, já jsem se dokonce v životě nesetkala s panem farářem Dokulilem ani s panem Zahradníčkem. A už se vytvořila taková fáma, jak nám pomáhal pan farář Dokulil a jaký měl zásluhy pan Zahradníček, básník Zahradníček, o naše skrývání. Vůbec nic z toho není pravdou, protože my jsme neměly odvahu ani s někým… A oni by neměli odvahu se s náma… Pan farář Dokulil nikdy nevkročil do toho domu, kde jsme se skrývaly, ani jsme ho neviděly.“
„Byli jsme v Užhorodě a Užhorod byl takové město, kde byli Češi, čeští vojáci, čeští úředníci, byli tam Slováci, dost Maďarů, kteří tam žili, byli tam Ukrajinci, místní, tedy Podkarpatorusové, někteří se hlásili k Rusínům, ti zase k Ukrajincům, a byla to taková mnohonárodnostní společnost. Na druhé straně v Hranicích, tam zase byla taková enkláva německého obyvatelstva. Dokonce mamička, když potřebovala pomoc v domácnosti, protože tam v tom období, když jsme bydleli v Hranicích, dostala plicní chorobu, potřebovala pomoc. Tak jsme měli i chvíli německé děvče na výpomoc v domácnosti. A chtěla bych říct, že nikdy jsme nepociťovali, nebyli vychováváni ani ve škole, ani v domácnosti k nějaké takové nevraživosti nebo přehlížení příslušníků jiných národností. Ani na té Podkarpatské Rusi, kde kromě těch národností, o kterých jsem se zmínila, bylo ještě hodně Židů, ani k těmto národnostem, ani v Hranicích k německému obyvatelstvu. V tom období jsme byli spíš vychováváni k tomu, že jsme republikou, která by se mohla podobat takovému Švýcarsku, kde tyto národnosti žijí vedle sebe.“
„A to je, myslím, jedna z otázek, která je pro naši generaci velmi významná. A já to aspoň tak cítím, protože si vzpomínám, kdy se to začalo měnit, kdy jsme začali vnímat nové pojmy v našem slovníku. Kdy se začalo mluvit o henleinovcích, kdy jsme se začali… Bylo to v Hranicích, já jsem chodila do druhé třídy obecné, ti učitelé vytáhli plynové masky a učili nás, jakým způsobem je máme nasazovat, ve škole se objevily šipky směřující do úkrytu atd. To znamená, že najednou se tady objevil problém pro nás děti zcela nový, se kterým jsme se nějakým způsobem učily žít a seznamovaly se, který nás také začal formovat.“
„U nich jsme se ukrývaly tak, že jsme neměly nějaké falešné legitimace, abychom mohly chodit ven nebo se stýkat. Prostě jsme se ukrývaly. Nesměly jsme chodit ven, nemohl se s náma někdo setkat, když někdo cizí přišel do domu, nesměl nás tam najít, nesměl nás tam vidět. Na případ nebezpečí, když chodily hospodářské kontroly, nebo jiná kontrola kdyby přišla, tak jsme měly vybudovaný kryt pod podlahou, malou díru s takovýma malýma sedátkama, do které jsme mohly vlézt a skrčené proti sobě sedět s podlahou na hlavě. Samozřejmě v takové situaci tam nemohl vkročit pes, protože by nás vyňuchal. Ale to bylo pro krajní nouzi. Jinak na takové chvíle, kdy přišla třeba sousedka něco vyřídit, tak jsme musely zalézt do komory a tam počkat, dokud neodešla. Za celou tu dobu jsme nemohly vyjít někam ven, jedině za tmy jsme mohly vyjít třeba na dvorek nebo přejít z domu do domu. Maminka se potom skrývala v jiném domě, u Kratochvílů, to byli známí té rodiny Kotačkové, abychom se rozředily trochu, abychom nebyly obě na jednom místě, prostě z důvodů různých byla tam. Takže jsme se mohly navštívit jenom tehdy, když nesvítil měsíc, aby nás nebylo vidět. Takže takhle jsme žily. Samozřejmě byly chvíle, kdy se rozbolel zub, dostala jsem zánět okostice, nešlo to bez lékaře, a na cizí legitimaci, na legitimaci Kratochvílové Milady, to byla dcerka z té druhé rodiny, tak jsem navštívila lékaře.“
Prof. Ing. Zoe Klusáková-Svobodová, CSc. se narodila 4. prosince 1925 v Užhorodě. Je dcerou bývalého československého prezidenta Ludvíka Svobody a manželkou diplomata a dlouholetého ministra kultury ČSR Milana Klusáka. Rodina měnila místa pobytu se změnami míst otcovy služby (Podkarpatská Rus, Hranice, Kroměříž). Po okupaci a odchodu Ludvíka Svobody do zahraničí se zbytek rodiny (spolu s maminkou a Zoe i bratr Miroslav) zapojil do odboje, podíleli se na pomoci parašutistům. Po vyzrazení skupiny se v letech 1941-1945 skrývali v Hroznatíně na Českomoravské vrchovině a ve Džbánicích u Moravského Krumlova. Bratr Miroslav zemřel v koncentračním táboře Mauthausen. S otcem se shledala 9. května roku 1945 v Podivíně. Zoe Klusáková-Svobodová se stala profesorkou na právnické fakultě, překládala z ruštiny. Byla autorkou ekonomických statí a statí z oblasti zemědělství, pamětí O tom, co bylo (Praha 2004), životopisu svého otce a editorkou jeho Deníku z doby válečné. Celý život se věnovala péči o odkazu svého otce Ludvíka Svobody. Provdala se za Milana Klusáka, diplomata a ministra kultury ve vládě České socialistické republiky. Zoe Klusáková-Svobodová zemřela 12. prosince roku 2022.
