Mgr. Jaroslav Kmenta

"Jeden citát Babišův stojí za pozornost - on opakovaně říkal: ´Vy jste mě stvořili. Vy dvě strany zkorumpovaný...atd´. - "Má v tomhle Babiš pravdu?" - "Já si myslím, že to je jenom taková politická aklamace, politická řeč. On se ve skutečnosti zrodil sám. On se zrodil na podhoubí obrovského klientelismu zejména s ČSSD. Protože jeho hlavní nástup do businessové sféry začal někdy v letech 98´ - 99´, a to bylo vlastně s nástupem moci ČSSD. A on měl obrovské dveře dokořán otevřené díky vládě ČSSD, i do businessu. On se dostával a jeho lidé se dostávali do významných pozic, do státních podniků, tehdy v petrochemickém průmyslu. A díky tomu, že tam dostával své lidi, díky kontaktům s politiky, se dostával k informacím a byl napřed v budoucí privatizaci těchto podniků. Takže jeho nezrodila nějaká vřava mezi ODS a ČSSD, a že on to přišel jako vyřešit, a proto šel do politiky. Já si myslím, že on šel do politiky proto, aby uchránil svůj business, aby ho obohatil o další dotace a aby ochránil případně i sebe sama před případně nějakým trestním řízením."

"A když jsme na tom gymplu dostali asi se třemi nebo čtyřmi kamarády nápad, že bychom začali vydávat časopis studentský, tak jsme měli obrovské oči a obrovskou chuť. Byli jsme takoví aktivní, dělali jsme různé akce sportovního nebo i společenského charakteru, takže z toho jsme pak chtěli udělat reportáže, referovat o všem. Bylo to jedině o tom, že máme soubor tří čtyř lidí, kteří by rádi a s ochotou něco napsali. To bylo v pořádku - na papír, to jsme uměli si to napsat, nebo nějaký psací stroj najít, to je v pohodě. Ale pak potřebujete nějakou infrastrukturu pro to takový časopis vytisknout a pak ho distribuovat. A to jsme požádali tehdy školu, aby nám zpřístupnila možnost xeroxu, který tehdy v nějaké podobě byl. No a tam už samozřejmě jste se potkával s realitou toho režimu, jak to funguje. Protože - dneska je to fakt směšný, dneska když si na to člověk vzpomene, tak je to neuvěřitelný - ale ten totalitní režim byl připravený na všechno, aby umravňoval tu svobodu, co nejvíc jenom ze svého úhlu pohledu. Protože šíření neschválených tiskovin, nebo nedejbože jiných názorů než je podpora KSČ, tak se v zárodku vždy selektovalo, vždy se na to přišlo, protože tím zdrojem úniku nějakých takovýchto informací byly vlastně xeroxové přístroje. Takže ty byly v podstatě pod kontrolou toho režimu. Ne že by tam u toho stáli estébáci nebo nějaký komunistický pohlavár, ale v každé instituci, a těch bylo několik, to nebyla jenom škola, to byly hygienické stanice, okresní úřady, městské úřady, co najdete, tak každý ten úřad musel fungovat s nějakým  takovým prostředkem. Tak vím, z té doby, že tam to měl na starosti někdo, kdo byl s tím režimem nějakým způsobem buď spjatý přímo nebo nepřímo. A vždy se evidovalo kdo a na co se používá ta kopírka apod. Takže jsem si najednou uvědomil, že není úplně sranda, a není to lehký v tom bývalém režimu, něco takového dělat. A až s odstupem času jsem pochopil ten disidentský svět, jak to měl strašně těžký a složitý, že vlastně když chtěli dělat nějaké akce tohoto typu - něco vytisknout a šířit dál, jaké s tím museli mít problémy."

"Recept na zkažený žaludek je: vzít jednu lidovou masu, celou ji čtyřicet let dusit, část odložit do chládku (jako do vězení), část naklepat na Národní třídě (jako zmlátit), posypat na třech stranách několika druhy koření značky Hoření - Hoření, to byl, myslím, šéfredaktor Rudého práva, té ultrahrozné tiskoviny - zavřít oči, zaspat věci a na výplach je zaděláno. Takže tohle tady bylo v Nymburce vystaveno na našich akcích. A na dveře komunistického kostela jsme pověsili nápis, který zní: Soudruzi odejděte, máme toho dost."

"Pamatuji si... Byl to můj kamarád z Nymburka, nebyl to student pedagogické fakulty, ale byl to kamarád, který se jmenoval Josef Hubáček. Bydlel tady na sídlišti, znali jsme se už jako malí kluci. A ten byl přímo na Národní třídě, zažil to peklo, zmlácení od jednotky Státní bezpečnosti a zásahové jednotky. A celé nám to vyprávěl, v nás to ještě násobilo zlobu na ten režim. Když jsme začali jako studenti vyjíždět do regionů - různých malých obcí a měst a a začali jsme burcovat lidi, aby se postavili režimu, jako my studenti. Tak Pepa Hubáček byl hlavní mluvčí na těch shromážděních."

“Jak ve mně byl takový ten pocit, že chci být novinář, tak jsem se snažil s partou kamarádů na gymnáziu vydávat studentský časopis. Na jednu stranu i pro tu školu to byla aktivita, kterou by nebylo záhodno úplně umravňovat nebo potlačovat. Když chce student dělat něco navíc kromě toho, že chodí do školy, tak je to na pochvalu. Ale v té době to byla riziková oblast. Kdyby paní ředitelka svolila a řekla, ať si napíšeme a vydáváme časopis, tak zadělává na problém tehdejší totalitní společnosti, protože by vznikl bez kontroly státu nějaký obsah. A toho oni se hrozně báli.”