Zdenka Kmochová

„Týden před koncem války jsem se tam s ním [Maxem Tschunkem] pohádala. On měl tři děti. Všechny se jmenovaly na 'I' – Irmfried, Ingrid, Ingo. Malý Ingo byl věčně v takové malé ohrádce. Byl malý, byl mu asi rok a půl. On [Max Tschunko] na něj zavolal: ,Ingo, Heil Hitler!´ Malý chlapeček zvednul ručičku, mluvit neuměl, ale ručičku měl nahoře. Já jsem jednou šla domů a Tschunko mi říkal: ,Jak umíte pořádně pozdravit?' Já jsem řekla: ,Na shledanou – Auf Wiedersehen.' On řekl: ,Ne, já jsem vám dal nad stůl tu cedulku, vždyť ji tam máte. Unser Gruß – Heil Hitler! A zase na mě: ,Zdenka, Heil Hitler!' Já jsem si myslela, ty chlape jeden! A šla jsem a on zase za mnou: ,Zdenka, Heil Hitler!´ Tak mě to tak naštvalo, no hloupá holka, bylo mi prosím vás sedmnáct. Tak jsem se otočila a řekla jsem: ,Když jsme měli republiku, tak jsme vás taky nenutili, abyste zdravili podle nás. Mohli jste si zdravit, jak jste chtěli, tak já zdravím taky, jak chci. Auf Wiedersehen!´ Začala jsem utíkat pryč. Naštěstí za mnou nešel, za pitomou holkou. Já jsem si řekla: 'Já už tam nejdu.' Já už jsem z něj měla takový strach, jak mi tam pořád maloval ty zkřížené kosti a říkal, že tak budu vypadat, až přijde Beneš. Tak jsem přišla domů a řekla jsem: ,Mami, já už tam nejdu, já se bojím.´ Máma řekla: ,Tak budeš doma, nedá se nic dělat.´ To bylo přesně týden před koncem války.“

„Jak tam byli všichni ti kamarádi, co byli na okrese v Krumlově a museli do Budějovic, tak se všichni znali, tak se všichni dali dohromady a dělali tam tyhlety věci. Ukradli tam tiskárnu, aby to mohli tisknout. A děda [Václav Kmoch, otec pamětnice] je právě zachránil. Když tam byli na úřadě gestapáci, nějaký kolega za ním dojel, když tam byl na silnici [dělal silniční kontrolu], a řekl mu, že třeba může jít domů rozloučit se nebo něco. Táta si řekl: 'Půjdu domů, tam bude scéna, je tam dítě, je tam žena, to je blbost, abych tam šel.' Vzpomněl si, že tu tiskárnu mají právě u Dvořáků doma. Tak jel z té silnice ke Dvořákům. Tiskárnu vzal. Dostal se zpátky na okres. Tam byli gestapáci zavření, protože tam na něj čekali. A on tam do nějaké kanceláře dal tiskárnu čili to zachránil. Protože říkal: 'Kdyby na to přišli, udělali by potom kontroly doma a zastřelili by nás všechny. To by bylo jasné, že to tiskneme, že jsme to dělali my.'“