Růžena Knedlíková

„Právě že ten domeček nikoliv na náměstí, ale na křižovatce v Albrechticích nebyl zase tak velký a babička měla malé hospodářství. Nejdříve s dvěma kravičkami, poté s jednou krávou. Byla ještě dosti zdatná a samozřejmě, že se nehodlala vzdát svého bydlení, ani svého malinkého hospodářství. A tak se můj otec rozhodl, že využije možností, které po válce hlásil Československý rozhlas - osidlovat prázdné pohraničí po odchodu, vystěhování německých občanů z celé Šumavy, Bavorska a z Českého Lesa. Tak se otec se strýcem, tedy švagrem, rozhodli sem dojet podívat a našli domek, nebo samozřejmě více neobydlených nebo prázdných domků, možných k ubytování. Tak přišli sem do pohraničí, do obce Drmoul. A mohli si, nevím, jestli se dá říct, vybrat... Bylo ale ještě několik prázdných domků, o které mohli zažádat a do nichž poté mohli přivést svoji rodinu. Tak to se potom stalo během roku 1946.“

"Když končila válka, vznikalo soustřeďování německých vojáků na odchod zpět do Německa, bylo mi asi čtyři a půl roku. Tak se stalo, že jsem si vzala stoličku a z okna přes muškáty jsem mávala československým praporkem. A samozřejmě babička říkala: ,Honem vezměte holku pryč z okna, nebo nám to tu všechno rozstřílí!´ A souviselo to také s tím, že ke konci války maminka se svými děvčaty švadlenami šila na osvobození československé prapory. Našily také malé vlaječky. To bylo právě to, čeho se babička hrozně bála."