Jana Kociánová

"No já jsem strašně snila o tom, hrát tenis, a dokonce si myslím, že bych v tom nebyla špatná. Ale přijít k mamince - ´maminko, raketu koupit,´- tak to mě hnala, ale pěkně, vařečkou. Takže jsem si našetřila. Když nám nemohla maminka udělat chleba se sádlem, tak nám dala třicet halířů na rohlík. A já jsem si z těchhle třicetníků šetřila, koupila jsem si pingpongovou pálku za patnáct korun a mazala jsem za panem Karlíkem, že teda chci ten ping pong dělat velmi vážně. Což se stalo. Takže já to dělám od těch čtrnácti let do – vlastně jsem přestala před pěti lety! – Vždyť já mám ještě iks medailí z turnajů veteránů. A ten ping pong, on opravdu obnáší dennodenně trénink. A pak hlavně – pro mě to byl nádhernej únik i v tom smyslu, jak jsme neměli doma ani kohoutek a vodu, natož koupelnu, tak tyhlety aktivní přebory a všechno znamenaly, že každej víkend se jezdil hrát zápas, a tam byly sprchy a všechen luxus pro mě."

"No a teď mě probudil šílenej rachot. A oni na těch dlažebních kostkách jely tanky. A já jsem si říkala: ´no zase točej nějakej film o druhý světový válce,´ protože to už jsem zažila i v centru, že se tyhle věci točily i s tankama. Ale bylo jich až běda, celá kolona. Tak jsem si říkala, co to je. A pak už lidi běhali a my, co jsme neměli ani rádio, tak už se to rozšířilo, o co jde. Takže to byl šok naprostej. No ale už jsem šla honem ven a do práce pěšky, a teď jsem potřebovala do té školy do Resslovky přes most, a tam samozřejmě tanky a celej most zablokovanej. A že 'neprojdete, tudy se nesmí.' A to už jsem měla v nohách pěkný kus cesty a jak jsem říkala, já jsem takový rebel. Tak jsem si tam stoupla k jednomu tanku a říkám: ´No to já tedy půjdu na druhou stranu, a ne že ne! Já potřebuju do práce.´ A tenkrát jsem uměla velmi dobře rusky a bohužel jsem to použila. Takže jsem začala říkat i slova jako sobaka (pes) – slova pro ně velmi nepřístojná. No a nejdřív jsem začla po dobrém: ´Kdo vám to přikázal? Víte, proč tady vůbec jste? To takhle slepě plníte rozkazy bůh ví koho? Co je na tom, že já chci projít na druhou stranu?!´ A pak to končilo tou ´sobakou´, on vytáhl samopal a ten jsem měla takhle půl metru od obličeje. Tak mě lidi doslova strhli na zem a začali řvát, takže on se sám lekl. Ti kluci, to byli ucha, vůbec nevěděli, kde jsou a co se děje. Ale pro mě to byl samozřejmě katastrofální okamžik."

"Takhle, naposled se mě někdo ptal, co na tom období bylo nejhorší, a já jsem odpověděla, a řeknu to znovu – ne snad nějakej strach, ale stres. Permanentní stres z toho, zůstat utajená, utajená, utajená. Do poslední chvíle. To bylo na tom období nejhorší. Protože to ostatní – to jsme si řešili těmi soukromými mejdany, uzavřenými společnostmi, tenkrát se lidi tak nehonili za penězi jako dneska, každej měl pořád stejně, ať byl špičkovej, nebo ne. Takže my jsme si žili ten úžasnej soukromej život při mejdanech, samozřejmě se zataženýma záclonama. A tam se nikdo s ničím neskrýval, natož aby to byl problém, to ani omylem."