Ondřej Kohout

„Člověk si ještě vůbec neuvědomoval, o co se jedná. Byl jsem ještě dítě, bylo mi patnáct let. Viděli jsme tanky, viděli jsme Rusy. Věděli jsme zhruba, o co jde, ale furt jsme si neuvědomovali, jaké to bude mít následky. Byl to trochu sen, ze kterého jsme se dostávali až v dalších letech.“

„Už bylo po okupaci v roce 1968, ale v roce 1969 ještě bylo možné jet do západní ciziny. Tehdy jsem vyjel se dvěma kamarády v mém věku do Mnichova na brigádu. Tehdy bylo myslím možné vyměnit si jenom patnáct marek na celý pobyt, což jsme udělali, a vyrazili jsme autobusem do Mnichova. V létě 1969. A tam jsme se asi tři dny někde potulovali, až jsme našli práci u elektrikářů v nějaké stavební firmě, a ti nám našli ubytování v klášteře. Bylo to velmi zajímavé. V tom srpnu bylo možné sledovat události, které se tehdy odehrávaly v Praze. Vzpomínám si, že jsem mluvil telefonicky s otcem [Pavlem Kohoutem] potom, co v Praze proběhly represe, a ptal jsem se, jestli se mám vrátit, že jsem slyšel, že zatýkají intelektuály. Bylo mi šestnáct let, takže to znělo trošku komicky. On říkal, že se musím rozhodnout sám, nechal to na mně. Já jsem se rozhodl, že se vrátím. Člověk ještě doufal, že to nebude tak hrozné, jak to nakonec bylo. Ale za mými dvěma kamarády přijeli rodiče a ti v Německu zůstali, takže jsem se vrátil sám.“

„Když by člověk tehdy chodil na vysokou školu a chtěl pokračovat ve svém oboru, tak bych mu řekl, že se zřejmě musí nějakým způsobem aranžovat s režimem – třeba členstvím v nějakých organizacích. Poslušně vykonávat, co se po něm chce. Ovšem jestli to přispěje k dobrému pocitu toho člověka…? Jeho svědomí by to neulehčilo, cítil by se špatně. Je otázka, jestli by s takovým životem byl spokojený. Moje doporučení by bylo jednat tak, jak si myslím, že bych jednat měl, bez ohledu na to, co se po mně chce politicky. Pak se člověk může sám sobě podívat do očí. Myslím, že to je to hlavní, co tehdy lidem scházelo.“