„No tak jsem se vrátil domů, po válce jsme se všichni vrátili. Jeden bratr dělal na šachtě, druhý ve Vítkovicích, ale já neměl nic. Nebyl jsem vyučený, vyškolený. Co teď? Matka mě nějaký měsíc živila, ale říkala, ať hledám práci. Ale co? Pak jsem si řekl, bylo mi sedmnáct, že si půjdu odbýt vojnu a až se vrátím, něco pořádného si najdu. Tak jsem narukoval jako pěšák. Uniformy jsme neměli. V civilu jsme byli čtrnáct dnů, pak jsme dostali německé uniformy. Za to se dodnes stydím, já ji měl od nějakého horského myslivce. Tu orlici jsme museli vypárat, ale vypáral jste to a stejně tam ten obrys zůstal. To bylo hnusné oblečení."
„Já jsem tam procházel kolem šroubárny a kdosi říkal, že tam kryt dostal plný zásah. Já zvědavec jsem tam přičumoval, no udělalo se mi zle z toho. Mladí lidé tam byli. Mladý muž nesl v náručí snoubenku, která se tam skryla. Byla jen ve spodním prádle, tlaková vlna z ní strhla šaty. On řval bolestí. To byla hrůza. Jeden ozbrojený Němec, takoví staříci to už byli, ale věrní byli furt, řekl, ať vezmu provaz, a táhli jsme klenutí, tím se uvolnil kryt a vytahovali raněné, mrtvé. Jak já viděl tu krev smíchanou s hlínou, sebral jsem se, pustil jsem provaz a hnal jsem se za roh. Zrovna projížděla auta a na jedno jsem naskočil. Němec volal, ať stojím, že bude střílet, ale já už neměl pomyšlení se vracet. Skončil jsem ve Vratimově, tam auto zastavilo a já se tam v takovém břehu schoval. Tehdy zničili Rütkerza, to byla velká fabrika, která vyráběla z hnědého uhlí benzín."
„Při každém náletu, když se blížila letadla, Němci měli radary a na čtyřicet kilometrů je zachytili. Když začaly houkat sirény, my nechali práce. Zastavili stroje a kdo mohl, někam šel. Každý měl oblíbené místo. My jsme ho měli v lesíku v Mariánských Horách. Tam byla kdysi vodárna. Přestala fungovat, ale studny tam zůstaly. Byly tam takové tyče a po nich jsme sjeli dolů do studní. Tam v určité výšce byl kanál, kterým se dalo vyjít ven. Tak jsme s oblibou zaběhli do toho lesíka a tam jsme se schovali. Ale museli jsme si pospíšit, protože jak začaly střílet ty flaky, to byly děla protiletadlové, tak náboj, když netrefil letadlo, se autodestrukcí roztrhl a padaly z něho střepiny. Některé větší, některé menší, běda, když tím někdo dostal do hlavy nebo do těla, to byla vážná zranění."
Emanuel Kolajta se narodil 8. března 1928 v obci Lubno v Beskydech. V skromné chaloupce žil s rodiči, babičkou a pěti sourozenci. Během druhé světové války byl nasazen na nucené práce ve Vítkovických železárnách. Během bombardování Ostravy se skrýval ve starých studnách. Zažil zásah jednoho z krytů, při kterém zemřelo několik lidí. Pomáhal s jejich vyprošťováním a přitom se mu podařilo naskočit na projíždějící auto a ujet německým dozorcům. Skrýval se doma a po válce narukoval do vznikající Československé lidové armády. Krátce poté byl coby nezkušený pěšák vyslán na Slovensko s jednotkou, která měla za úkol bojovat proti Banderovcům, kteří v té době prchali přes Československo na západ. V armádě sloužil až do penze, vypracoval se na inženýra a podplukovníka u dělostřeleckého pluku.
