„Šli jsme vítat Rudou armádu, to bylo devátého večer nebo odpoledne, všude se hrálo, všude vlajky. A místo Rudé armády jeli esesmani (jednotky SS, pozn. ed.) na tancích. Rychle utíkejte domů. Tak jsme utíkali domů. Byl to zběsilý útěk, skutečně. Tam se odehrálo i to, co do jisté míry popisuje Josef Škvorecký v těch Zbabělcích u Běloveské celnice. Tam došlo i k té poslední, jedné z posledních válečných hrůz na Náchodsku." –„A to bylo co? Promiňte, jaká byla ta jedna z posledních válečných hrůz?"–
„Místo Rudé armády ještě před nima couvali esesmani." –„Tomu rozumím. A co se stalo?"– „A tam došlo ke střetu. Jednak tam některé ty obránce vyvraždili, povraždili, byli tam i rudoarmejci, povraždili, zohavili. No, nic milého. Nechali je, teda projeli Náchodem, my jsme utíkali, bydleli jsme tenkrát ve Starém městě poblíž té hlavní cesty, utekli jsme se schovat za řeku a někdy po půlnoci, že už je klid, že je čisto, a druhý den jsme tedy už viděli ta vojska Rudé armády, tehdy se říkalo. Bylo to něco nového, něco jiného a byl to ten druhý otřes a to byl, já nevím, bylo to od odveta? Msta? Masakr na těch esesmanech v náchodském pivovaře. Viz Zbabělci." –„To je taky věc, která tam popsaná v té knize vlastně. V takové trošku asi mírnější podobě, než to bylo doopravdy."– „Bylo to drsné. Posléze jsme šli do města a viděli jsme, byla tam dvě nákladní auta, plně naložená a já jsem jenom nemohl jako kluk pochopit, tam byly ty mrtvoly jak klády, proč za nimi jede ozbrojená eskorta s napřeženými puškami. Jako, to jsem nepochopil."
„A jedné noci bouchání na dveře. Geheime Staatspolizei (gestapo, pozn. ed) Ale je dobré předeslat, co předcházelo. Oni ty kluky (strýce Mirka, pozn. ed.) hledali a po rodině, že jo. Ty uprchlíky, ty utíkající, a první se stavili u tátovy sestry, jestli není tam. Nebyli, pochopitelně. No a tak teď půjdeme do Starého města, mám tady ty Konvalinkovy, a teta říká, nechoďte tam, bude zle. Proč by bylo zle? No, tak přišli k nám, boukají na dveře, máma otevře. Nezačli řvát oni, začala hulákat moje maminka. Co se to děje? Táta, že dělá v Metalbauerku pro messerschmitty, pro Říši, ráno, že jde na směnu, oni tady burcijou, dítě spí a má jít do školy. Oni vám zůstali ve dveřích. Hledali teda toho Mirka, případně toho jeho kamaráda, ano? No, vypoklonkovala je velice rychle, ani si prý nebudeme svítit pod postel. No, a opravdu tahle návštěva byla velice krátká, jenže vzbouřila celý dům.“
„No a s tím Joskou jsme nakonec dospěli tak daleko, že jsme se do toho vžili. A abychom vyjadřovali nějak své takové situace, v těch pomůckách, já mám ještě z Norska, ze Švédska, tak dále.Tak jsme vyjádřili tu svou situaci parlamentními volbami, jak to vypadá teda u nás. Takže třeba konzervativci, to bylo, jak to máme s tátou a s mámou, jestli nejsou nějaký hamáni. Sociální demokrati, to byly študie, jak študujeme, jestli se nám to daří anebo nedaří. Pak tam byly věci kulturní, pak tam byly věci, jak na tom jsme s děvčaty, eventuelně. No, a nutnou stranou byli komunisti, ti vyjadřovali, když se nám to bortilo, tak prostě ta jejich pozice v ty tabulce volební. A vždycky jednou týdně jsme si vzájemně sdělovali, nejdřív jsme hodnotili jeden druhýho, no a pak se od toho upustilo. Uplynuly roky a v roce 1957 mě pánové z ministerstva vnitra předložili dopis. Ten dopis začíná slovy: Ahoj Čajane. Ten kamarád mně říkal Čajane. A já jsem mu říkal Klapane, tak jsem mu řekl třeba taky Klapánku. No, a když mě to předložili po všech těch předtím peripetiích, tak on měl nádherný rukopis, to bylo jak ze školy. Já teda to vytřeštím v oči, až začínám číst: Situace ve Finsku je krajně kritická, v řadě měst dochází dokonce k ozbrojeným povstáním a hrozí nám i nebezpečí zvenčí. A teď jo, jaká opatření asi bude nezbytné učinit, tak ta reakce okamžitá a dole výsledky voleb a teď – hop nebo trop. Tak já vám musím povědět, to je šifra. Jejich reakce mne velice překvapila. Buď to museli rozpoznat už oni sami, že jde o nějakou koninu, takže to vzali.
František Konvalinka se narodil 13. října 1934 v Náchodě. Matka Anežka, rozená Zelená, byla přadlenou, otec František Konvalinka se vyučil pokrývačem a oba rodiče patřili mezi členy Československé husitské církve. Otec byl během Protektorátu totálně nasazen, ale podařilo se mu uniknout a vrátit se do Náchoda. Od školního roku 1944/1945 nastoupil František Konvalinka na gymnázium v Náchodě. V květnu 1945 byl přímým svědkem převozu mrtvých německých vojáků po masakru v náchodském pivovaře. Na podzim 1945 se rodina přestěhovala do Trutnova, a pamětník začal chodit na místní gymnázium. Ředitel jej nechtěl pustit k maturitě, a tak si ji dodělal v přípravném ročníku Husovy československé bohoslovecké fakulty, kde v roce 1957 úspěšně ukončil vysokoškolská studia. Před dokončením studií byl povolán na výslech na ministerstvo vnitra, kde se jej dotazovali na jeho soukromou šifrovanou korespondenci s kamarádem a poměry v církvi. V témže roce si vzal Zdenku Ungerovou, se kterou měli syna a dceru. Po skončení teologické fakulty nedostal státní souhlas k činnosti, musel si doplnit vojenskou službu, a následně se živil jako dělník v Meoptě Broumov a v textilce v Červeném Kostelci. Souhlas získal až v roce 1959, kdy se stal farářem v Bystročicích, po třech letech se po konfliktu s církevním tajemníkem rozhodl rezignovat a začal pracovat v továrně Farmakon. Zde přišla nabídka vstupu do KSČ, kterou odmítl. Od roku 1967 až 1995 pracoval u Vojenského útvaru v Olomouci jako občanský zaměstnanec. Od roku 1973 byl veden jako agent vojenské kontrarozvědky (tehdy součást Státní bezpečnosti), pamětník však vědomou spolupráci odmítá. V červnu 1989 získal zpět státní souhlas k církevní činnosti a začal zase pracovat jako farář a to až do roku 2007, kdy si začal postupně snižovat úvazek. Od roku 2016 je externím duchovním. V roce 2023 žil v Olomouci.