František Konvička

„My jsme v roce 1964 hráli v Madridu finále proti Realu Madrid a doufali jsme, že bychom mohli uspět. Ale když jsme zjistili, že s námi jede maďarský rozhodčí Cifra, kterého přivítal Puskás [maďarská fotbalová hvězda ve službách Realu Madrid] hned na letišti, věděli jsme, že to asi bude těžká situace. I když musím říct, že Real Madrid samozřejmě tu kvalitu měl. Věděli jsme, že je to s námi špatné, neprohráli jsme o mnoho, ale prohráli. Zjistili jsme, že neexistuje jen sportovní výkonnost, ale i ekonomická, a tam jsme se nemohli Madridu rovnat. Ale tam nastala situace, o které chci mluvit. Mě a Láďu Pištěláka nominovali do družstva Evropy, družstvo se scházelo ten den, kdy jsme odjížděli z Madridu. A my jsme se museli kvůli studijním povinnostem omluvit. Nikdo to nemohl pochopit, místo nás jeli dva Poláci z Legie Varšava. Nemohli jsme hrát z toho důvodu, že tam byl Franco jako šéf toho Španělska. To byla situace, kterou jsme jaksi s Laděm velice těžce nesli. Ale ono se nám to vrátilo o dva roky později, pak ještě za dva roky v roce 1968 v Bělehradě, kdy jsme hráli za družstvo Evropy.“

„Samozřejmě, nikdo už teď nepochopí, že jsme při výjezdech měli takzvanou výjezdní doložku. Nesměla se ztratit a nesměli jsme minout ani o den návrat. Co se týče celního prohlášení, byly to zkazky, které jsme si vykládali řadu a řadu let, ať v dobrém, nebo v méně dobrém. Často byly kontroly velmi špatné. Když už jsme u toho, vzpomínám si na jednu zábavnější historku. Byl to skoro konec mé kariéry, rok 1969, a hráli jsme Pohár mistrů v Belgii. Vraceli jsme se do Prahy a měli jsme strach z celníků, ale byl 18. nebo 19. březen 1969 a celníci si nás vůbec nevšímali. Dívali se na televizi a asi víte, co se tam odehrávalo. Hokejový zápas mezi Sovětským svazem a Československem. Tím pádem jsme proklouzli bez jakékoliv kontroly, což je takový úsměvný dovětek k té době.“

„Vy jste říkal, že jste po válce odešli s tatínkem do…?“ – „Krásná Lípa u Rumburka, on tam zakládal továrnu punčochárnu. Němci byli odsunuti a bylo nutné to dát nějakým způsobem dohromady. Ale pak zase přišel únor 1948, on otec byl ještě dva roky ve Varnsdorfu, my jsme odešli s matkou a bratrem z Krásné Lípy do Třebíče.“ – „V Krásné Lípě, jak vzpomínáte na poválečné roky, kdy jste tam šli? Hned v roce 1945?“ – „Ne, bylo to až na podzim 1946, kdy jsme šli do Krásné Lípy. Pamatuji si na noční střelbu, která tam často bývala. Souvisela s tím, že Krásná Lípa je blízko u hranic a hranice nebyly hlídané. Takže docházelo k rozbrojům. Nemůžu říct, o co tam šlo, ale bylo to společným jmenovatelem pohraničních oblastí v té době.“ – „Kde jste tam bydleli, dostali jste tam…?“ – „Krásná vila po Němcích, těsně u fabriky, ve škole jsem byl ale jen rok a půl a vzpomínky na spolužáky mně vymizely z paměti.“ – „Tatínek, když přišel únor 1948, pamatuje si to nějak, prožíval to hodně? Vyprávěl vám o tom?“ – „Takhle, byl jsem kluk desetiletý. Pamatuju si, že zazvonili, byli tam dva milicionáři. Řekli nám, abychom se do dvaceti čtyř hodin odstěhovali, nabídli nám byt v Krásné Lípě ve zbořenině. Matka nás okamžitě vzala, přestěhovali jsme se a odjeli jsme zpátky do Třebíče k babičce. Pak do rodinného domku, dělalo nám potíže se tam dostat.“