Jaroslav Kopáček

„No, a jak jsem pro to šel. Vyndávám to z tý skříně, tak StBáci na dvoře. Já už nemohl vyjít na ten dvůr a jít do tý stodoly. A my jsme měli vchod ze silnice taky do chalupy. A na to začal někdo bouchat. No, a maminka šla otevřít. Tam se otočilo klíčem a bylo zamčeno. A já v chodbě s pistolema v ruce. Jsem měl tři kusy. Honem abych to schoval! Já nevěděl kam, tak jsem honem je strčil pod peřinu v kuchyni. Ona byla velká kuchyň, kde se i spalo. Tak jsem je tam honem takhle dal. A oni už tady v chodbě: ,Vy jste pan Kopáček?‘ Otec tam byl. Říká: ,Jo.‘ – ,A máte syna?‘ – ,Jo. Tadyhle je.‘ No, já byl ještě tak, jak jsem přijel, v tom baloňáku, takhle zapnutej pásek a tohle jsem chtěl honem vypakovat, a už bylo pozdě. No, tak oni hned vyndali zatykač: ,Jste zatčen od tohohle okamžiku. A uděláme, pane Kopáček, domovní prohlídku.‘ Jako tatínkovým směrem. No, samozřejmě, že na ně přišli potom. Udělali takhle a odkryli. Takže naši v tom byli namočený, že vlastně v jejich posteli. To byla rodičů postel. Oni přechovávali to. Já jsem říkal: ,Ne, já jsem je tam dal teď. Teď, když jste se blížili, tak já je vyndal.‘ No, tak oni prohledali i tu babičky skříň. Tam našli akorát zásobník. A to bylo taky dobře, že to vlastně pomohlo k tomu, že mi museli uvěřit, že já jsem je měl schovaný u tý babičky. A babička ta už byla více ležící. Ta tam nechodila denně do tý skříně. To jsem taky věděl. Takže proč by si tam schovávala zásobník nějakej?“

„Samozřejmě že nebyli přítomní rodiče. Nemohli bejt. Ty museli vyčkat až rozsudku a my jsme tam byli předváděný jak králíci. A ten prokurátor řval na nás doslova: ,Tady je máte! To jsou ty zločinci, který chtějí vraždit ženy a děti, naše matky. Oni rozkrádali živobytí, kšeftovali obilím, zapalovali stohy, jen aby uškodili našemu národnímu hospodářství.‘ No, tak tohle všechno... Navrtávali jsme cisterny, na to jsem zapomněl, na nádražích. Tohle všechno on tam řval, a že žádá nejvyšší trest. A my jsme právě, že jsme měli jako ty zbraně, to nám uškodilo hodně, tak jsme paragrafy měli hrozný, takže když byl paragraf 1, paragraf 2, to byla velezrada, špionáž, a za to byly taxy. Za tímhle paragrafem byla taxa od patnácti na doživotí. Špionáž - doživotí až provaz. Takže my jsme měli navrženej trest smrti. A on tam za tu naši činnost a za to, že jsme měli zbraně a že jsme chtěli, ne za to, že jsme to dělali, ale my jsme chtěli přivolat americký imperialisty na pomoc. A tím, aby ,...naše ženy byly postříleny‘, no, to nám dali za vinu. To není, že to on tam jenom říkal. To jsme měli v protokolech, že jsme to chtěli. A my jsme při mlácení, když nás tloukli, tak jsi už byl rád, že jsi skončil na StB. ,Podepiš ten protokol!‘ A kdo ho nepodepsal, tak ho zřídili tak, že byl mrzák nadosmrti. A on to nakonec stejně podepsal. Musel, protože ho zbili tak... To jsou jiný kluci, co jsem s nima byl potom. Ten ohluchl, ten... Paměť se mu nějak, mozek se mu nějak hnul při těhlech výslechách.“