„Na nás dolehly ty starosti spojené s mnichovskými událostmi. Najednou se v tom slunečném prostředí Americké domoviny zatmělo. To byly opravdu krásné doby. Ještě předtím jsme hluboce prožívali život a dění okolo pana prezidenta Tomáše Garrigue Masaryka. Vždycky se tam blahopřálo k jeho významným dnům. Hluboce jsme prožívali jeho odchod z funkce, jeho pohřeb. Později pohřeb Čapka. Samozřejmě ty chmury mnichovských událostí byly citelné. A ty opravdu zkrušily. Opět se tam našla síla paní doktorky Formanové, která dokázala v těch nejhorších chvílích pozvednout ducha těch mladých, nezkušených a do té doby nevidících všechnu tu porobu, která nás čekala. Samozřejmě ona jako ta zkušená, světem prošlá, znalá osobnost věděla, co nás asi všechno čeká. To si vzpomínám, když se v roce 1941 hrála Lucerna. Sál byl nabitý. Výprava jedinečná. Byli tam hoši z uměleckých škol, kteří namalovali nádherné kulisy. Vybrané osazenstvo. Vzpomínám si, jak ve scéně, kdy muzikanti v lese svolávali a hejkal je tam přepadl a volal na ně: ,Už pamatuju třikrát pole, třikrát les, ale takovou churotu jsem tady neviděl.‘ Ovšem to souviselo s tou německou chátrou. A mělo to určitou odezvu. Sál byl úplně konsternován.“
„Pod ochrannými křídly paní doktorky Formanové vznikalo zařízení, které nebylo jenom útulkem, ale vznikl tam takový duch demokracie a samosprávy. Protože chovanci si mezi sebou zvolili starostu a výbor, který řešil problém této malé komunity. Museli si sami uklízet, sami stlát a měli zařízeno ubytování v těch tehdy nejlepších dosažitelných podmínkách, měli zajištěnou stravu. Měli zajištěný buď učební obor, nebo školu. Dokonce se tam vyskytovali jedinci, kteří vystudovali i vysokou školu. Tedy demokratický duch, který v Americké domovině vládl, byl zdoben tou samosprávou, která řekněme připravovala nové lidi pro vstup do života republiky, která se tehdy budovala, a tyto formy práce se tehdy teprve připravovaly a oni na to už byli připraveni tady v tom zařízení. A to byla tehdy ta obrovská přednost, která poskytla těm mladým lidem nejenom vzdělání, ale průpravu do svobodného, demokratického života. A to si myslím, že stojí za zvláštní ocenění, poněvadž něco podobného v té době u nás neexistovalo.“
„Stejně tak se tam při těch pomocných zemědělských pracech objevili někteří Židé. Například vzpomínám, jeden pracoval v drůbežárně. Ošetřoval tam slepice. Eduard Teller, majitel významného domu na Masarykově třídě. Ten k nám přišel do hospodářství s běloskvoucíma rukama a ten opravdu šlápl na hrábě a ty ho uhodily. Opravdu, jak jsou někdy ty komické příhody, tak to samé se opravdu stalo. Vzít vidle do ruky bylo pro něj problém. Ale byl tam a byl tam několik měsíců. Mezitím jsem registroval, že tam nějaký Friedman přivezl a v zahradnictví se tam s ním několik měsíců udržely tři židovská děvčata. Těm se snad podařilo odjet do Jeruzaléma. A co se stalo s panem Tellerem, nevím. Jednoho krásného dne prostě nepřišel.“
„Tam bylo těžký bombardování. Když máte nad sebou sedmdesát osmdesát letadel a jste uprostřed toho, to je příšernej pocit. Taky se mně stalo, že jsem shodou okolností utíkal z haly na konec závodů do takového volného prostoru do pole, kde jsem si myslel, že najdu útočiště. Jak tam byly takový okopy x. Přál jsem si, abych byl v tom okopu chráněn proti střepinám. V té panice jsem letěl ven z toho závodu a ta tlaková vlna mě smetla do příkopy. Rukávy mně na šatech praskly. Utržil jsem nějakou bouli, protože jsem spadl do takového volného prostoru. A potom jsem se dověděl, že do toho zákopu x jedna bomba spadla a druhá za ní a byly to dvěstěpadesátikilový bomby a ty se srazily a všichni lidi zahynuli. Takže tam v Kuřimi bylo dost mrtvých.“
„Já jsem měl obrovské štěstí, protože ta střelba se odehrála v bezprostřední blízkosti našeho domu, poněvadž jsem bydlel ve středu města. Můj starší syn se při té střelbě zúčastnil toho malování na tanky. Já jsem ho šel hledat. A když jsem viděl tu beznadějnost toho hledání, tak jsem šel domů. A právě přes město projížděly ta vojenská auta a tanky ve směru na Brno. Schoval jsem se v takovém malém zákrytu naproti hotelu Grand. A v duchu jsem si přál: Pane Bože, kdybych já mohl tu silnici přeběhnout a uchýlit se do Grandu. Poněvadž jsem věděl, že za těma mohutnýma zděma je možnost úkrytu. V tu ránu se na křižovatce spustila palba ze samopalu, protože Grand byl naneštěstí osvětlen. A ti chlapci, jestli byli pomatení, prostě ty skla a vchod, co vedly do ulice, prostříleli a já jsem se choulil v takové úžince. Takže mě to minulo. Oni projeli. Takže jsem úplně zničenej přijel domů a řekl jsem, že Tondu jsem bohužel nenašel. Manželka s Pavlem byli naprosto zničení, protože rachot z té střelby na každého doléhal. Za chvíli přišel Tonda. Řekl: ,No tak vyměnili jsme pár ukazatelů.‘ Což byla bohužel hlavní příčina toho zmatení. Tak přišel zdravý domů.“
Antonín Kopřiva se narodil 10. července 1924 v malé vesničce Rakov, ležící nedaleko města Hranice. Když byl ještě malým chlapcem, zemřela po těžkém porodu jeho maminka. Otec si poté našel místo ve vzdělávacím ústavu pro mládež - Americké domovině v Králově Poli v Brně, kam se za ním rodina v roce 1931 nastěhovala. Antonín Kopřiva prožil prakticky celé mládí v tomto vzdělávacím ústavu, který během své existence ovlivnil stovky chovanců a chovankyň v duchu demokracie a dal jim velmi dobrou průpravu do budoucího života. Vůdčí osobností Americké domoviny byla jeho dlouholetá ředitelka PhDr. Ema Formanová, na kterou pamětník vzpomíná s velkou láskou, a dokonce ji nazývá svou druhou matkou. Tak zásadně zasáhla jemu a mnohým dalším do života. Demokratický duch a touha po svobodě se v Americké domovině udržely i v těžkých dobách druhé světové války. V ústavu zaměstnávali nekvalifikované obyvatele židovského původu, a dokonce se v něm ukrývaly neteře Josefa Valčíka, jednoho z mužů, který provedl atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Krátce po odchodu z Americké domoviny musel Antonín Kopřiva v září 1943 nastoupit na nucené práce k firmě Klöckner v Kuřimi, kde se nacházela továrna a zkušebna na letecké motory. Pamětník tam pracoval jako spojka u hasičské pohotovosti a zapojil se do sabotážní činnosti, jejímž cílem bylo poškozování již vyrobených a vyzkoušených motorů. V Kuřimi při bombardování továrny málem přišel o život. O pár měsíců později po bombardování v Brně zůstal zasypán několik hodin ve sklepě. V době natáčení žil v Prostějově. Zemřel 25. září 2023.
T. G. Masaryk s dcerou Alicí při návštěvě Americké domoviny v roce 1928. Pan prezident v ruce drží obálku se šekem na 70 tisíc, který daroval Americké domovině
T. G. Masaryk s dcerou Alicí při návštěvě Americké domoviny v roce 1928. Pan prezident v ruce drží obálku se šekem na 70 tisíc, který daroval Americké domovině
