"My z Dobrého Pole jsme šli ven poslední. A to proto, že jsem byla nemocná a měla jsem takovou nějakou horečku a oni čekali, že se uzdravím. No a mě to nešlo, možná, že mě i rodiče nějak drželi, abych se tak rychle neuzdravila. Abychom zůstali. No a já jsem se doma ptala, proč my nejdeme? Ti už šli, ti šli, ti jsou pryč… Jednoho dne přišel papír, matka dostala přípis na severní Moravu. ´Běžte se podívat na dům, vyberete si ji tam a tam,´ nabídli nám tři místa. To bylo patnáctého dubna, ne, března. Tak jsem šla s mámou sem do Bruntálu, měli jsme jít do Jelení u Bruntálu, tam nám přidělili nějaký dům. Tak jsme se tam šly podívat, ale tam bylo tolik sněhu! Máma celou cestu plakala, kam že to máme jít, byla zima, čtyři hodiny, šero. Když jsme vystoupily z vlaku v Bruntálu, ptaly jsme se, jak je to Jelení daleko, prý devět kilometrů. Máma tehdy měla čtyřicet tři let, a tak to pro ni nebylo nic, a že půjdeme pěšky. Vyšly jsme a pořád nic. Šly jsme, pak nás dohnal pluh, a ještěže tak! A že kam jdeme? S tou holčičkou? Já jsem byla ještě úplně malá. No že tam a tam. ´No tak to jste se zbláznila, tam nedojdete, není to protažené. Pojďte, já vás tam svezu.´ Tak po cestě si s ním máma povídala, co a jak, co tam máme dělat. A zjistila, že se tam také zakládá družstvo. Dovezl nás až před dům a otevřela nám žena, která měla sedm dětí. Plakala, ať prý k ní nechodíme, ať si její dům nebereme… A maminka jí povídá, že může být klidná, že si její dům nevezmeme.“ „To byla Němka?“ „Ne, Češka. Chtěli ji vystěhovat, protože nechtěla vstoupit do družstva. Muž jí zemřel, zůstala sama s dětmi. A že se bude držet, jak dlouho to jen půjde. Tak jsme u ní přenocovaly a máma jí vysvětlila, že její dům nechce ani zadarmo.“