Jiří Kornatovský

„Samozřejmě všichni touží, obzvlášť tady ti Středoevropané, jít do Ameriky, do toho západního prostoru, a když se tam dostanete a dostanete odpovědi, co se s vašimi pracemi děje, jak se na ně reaguje, tak vás to osvobodí. A v okamžiku, kdy se osvobodí, tak teprve podle mě začne být člověk připravený k tomu, aby mohl udělat opravdu to, co je. Ale dokonce, a to je paradoxní, že může udělat ne to, co by se světu líbilo nebo co by se tam mělo líbit, ale že může konečně udělat to, co je on, tady, Čech. A objevuje kvalitu a krásu a hodnotu tady toho českého místa...“

„Já na to odpovídám – podle toho, jak se fyzicky daří nebo jak to jde. Původně to byla jedna nebo dvě věci, které vznikly na základě grafiky, která šla nalevo a napravo, já jsem potom musel dělat oběma rukama. Ale měl jsem dlouhou zeď (v ateliéru) v Martinské, tak jsem ty kresby přidával, a ono to pořád šlo, tak jsem pořád přidával – a ono to zaplnilo jednu stěnu. Takže bylo to linearizování, přidávání jedné linie, která energeticky narůstá, i časově to roste, takže jsou tam ty tři složky: čas, prostor a řazení. Takže tímhle způsobem to vzniklo. Ale je to limitované energií, někdy i časem a možnostmi. Některé kresby vznikly během, minimum třeba, tří týdnů až měsíce, ale pak se třeba sbalí a nechá se deset let stranou a zase se pokračuje dál. To je výhoda téhle formy, neříkám stylu, že se takhle dá pokračovat. Takže u některých je datace rok 2006 a konec rok 2011. Může to být několik let, ale zároveň jeden měsíc stačí.“

„Jely ruské tanky a najednou: Pojďte kluci, tam najdeme nějaké zbraně! Protože jeden ten tank se zřítil ze stráně dolů a tam jsme u toho byli. Ale najednou v těch patnácti letech došlo k zážitku úplně jiného druhu, že situace není v tom, že přijela nějaká armáda, která tady bude škodit a bude nás okupovat. Ale najednou vidíte ten převrácený tank a mrtvé vojáky, kteří koukali, lámanou ruštinou se domlouvali a nevěděli, kde jsou – a teď tam leží mrtví. Tak to přemýšlení začne fungovat ještě jinak, že to má obecnější charakter, přemýšlení o válce... Nechci to říkat moc obecně nebo důležitě, ale došlo tam ke změně názoru na tu věc...“

„Já jsem měl štěstí, že jsem mohl krátce po (revoluci) uspořádat výstavu ve Špálově galerii a v Nové síni. A to byly natolik důležité momenty v mé práci... Ale bylo to spojeno i s tím, že jsem byl v nemocnici a zároveň jsem jel do Prahy a dělal jsem a tak dále, bylo to složitější... Ale byly to tak důležité momenty, že rozhodly o celém mém dalším postupu a usilování. Rozhodující momenty byly v tom, že jsem se soustředil, aby ty věci vznikly pro dvě galerie, které pro mě, ale v té době i obecně, byly natolik významné, že jsem tomu dal absorpčně v té chvíli všechno. Takže tam vznikly pro moji práci ty nejdůležitější věci. Tu galerii v té době spravovala myslím Marcela Pánková, nebo ne spravovala, dělala pro ni projekty ještě s jednou kolegyní... a měly projekt 1+1, jedna pozvala jednoho Němce a druhého Čecha. Já jsem byl ten druhý český umělec, takže jsem měl půlku Špálovky pro sebe a byl to tak nesmírně důležitý moment, že to rozhodlo o všem, co jsem pak v budoucnu dělal. Vzniklo tam pět nebo sedm kreseb, které ačkoliv nebyly tématické, ale byly natolik energetické, že vytvořily určité základní archetypální tvary, s kterými jsem v následujících letech ať už instinktivně, nevědomě nebo vědomě pracoval. Protože to nasazení a vklad v té době byly natolik silné, že mi to, jak říkám, vydrželo deset až patnáct let.“