"Nadšená jsem byla samozřejmě, protože pořád takový pocit celá ta léta, že..... samozřejmě jsem viděla všechny zlořády, které se dějí a tak dále, ale pocit, že já vlastně se na tom podílím. Víte, že já jsem i člen celé té organizace, která vlastně tohleto způsobuje. Nebylo to opravdu, to nebylo dobré. No a teď nakonec se říkalo, tak teď to bude jinak, no tak uvítali jsme to řada lidí, no a dokonce v té době... Měli jsme ředitelku na škole, která byla opravdu ale zuřivá komunistka. To byla typ člověka, který chodil se svým asi sedmiletým synem po lese a zpívali si revoluční písně. No a to bylo opravdu jako... Byla ale... Neměla dobrý charakter, ona prosazovala věci i za cenu lží, i když sama o sebe ta věc byla dobrá. A tahleta, já teď trochu přeskočím, tahleta ředitelka v srpnu, koncem srpna šedesátého osmého roku, kdy jsme nastupovali do školy, tak ona začala poradu tím: ,Přestože jsme se ocitli v poněkud zvláštní situaci, tak začneme rozvrhy a tak dále.´ Jinak ani slovo o tom... A navíc některé kolegyně tvrdily, že ji poznaly podle hlasu v televizi, tehdy, no vy to nemůžete pamatovat... Tehdy byla televize... oficiální, která byla proruská a tam šel jenom zvuk, tam nešel obraz. A kromě toho, jak asi už víte, na Cukráku fungovala, než to zlikvidovali, fungovala ta naše opravdu televize slušná a některé kolegyně poznaly tuto naší šéfku právě v té proruské televizi, že mluví. Ale už to bylo po podepsání moskevských dohod. Kdy už jako ten stav se ustál, že to takhle prostě bude, tak my jsme tenkrát zorganizovali hlasování o důvěře té ředitelce, ale nemohli jsme říct, že to je proto, že mluvila v televizi, ale pro charakterové vlastnosti. A dali jsme lístečky, bylo to absolutně tajný a v tom hlasování byla alternativa: Mohu uznat soudružku Růžičkovou jako ředitelku a nemohu uznat. Vrátily se lístečky, absolutně tajný to bylo, opravdu jako jsme nevěděli nic, kde jeden jedinej hlas byl, protože ji teda můžeme uznat. Nevěděli jsme jako kdo, ale to je jedno. No a... soudružka Růžičková teda odešla, a pak jsme se později dozvěděli, ale to vím jenom jako z doslechu, že šla na sovětské velvyslanectví požádat o azyl, protože je ohrožená na životě. A tahle ta soudružka Růžičková samozřejmě postupovala potom velice rychle a stala se... Já už nevím teď, jak se to přesně jmenovalo, předsedkyně ÚVOSu. To byla odborová organizace učitelů a ona tam byla jako ten nejvyšší člen. A myslíme si, že ona potom byla iniciátorem toho, že se s těmi vyloučenými lidmi zametlo, takže prostě museli odejít ze zaměstnání. To jsem trochu přeskočila... No takže... Jo a potom pochopitelně začaly úplně takové hrozné útoky na nás od obvodního výboru KSŠ přicházely apelace. Musíte se omluvit, soudružce Růžičkový, musíte se... A řvali na nás doslova, jo. A teď jako... My jsme pořád vytrvávali, pořád, trvalo to asi půl roku. A nakonec teda, když už to vypadalo, že poletíme všichni hned, tak... jsme zase formulovali omluvu, která v podstatě byla urážkou. Ta omluva zněla: Omlouváme se, že jsme přecenili charakterové nedostatky soudružky Růžičkové a nedocenili její politické názory. No, pak nás stejně teda vyhodili, že jo."