Stanislav Kostiha

„Jestli můžu říct, my jsme to měli takovým zajímavým způsobem zařízené. On donesl text, moje žena ho přepsala na stroji na cyklostylové blány. On měl cyklostyl samozřejmě načerno, to nějak nesmělo být, tyhle rozmnožovací přístroje. Po tom napsání jsem já dělal korektury, a když jsem zjistil, že jsou tam překlepy nebo něco takového, tak jsem to označil. Žena to speciálním lakem přelepila a přeťukla tam ta písmena správná. Takže potom, když to dostal pan farář, už to měl připravené, jenom to dát do toho cyklostylu a množit a množit. Když to namnožil, tak pak byla ještě další práce. To jsme měli tak zařízeno, podle toho, jak moc to bylo objemné, kolik těch listů bylo, a někdy nás chodilo kolem toho stolu, někdy nás to dělalo hodně lidí. To bylo sice na faře v takové té větší místnosti vedle kanceláře, kde se vyřizovaly i nějaké věci, nebo když se sešlo víc farářů nebo nějak podobně. Takové ty jejich dá se říci pracovní porady církevní. Tam to, co bylo namnožené, tak se udělaly hromádky. To byl takový velký podlouhlý stůl. Teď jsme chodili okolo toho stolu a každý vzal první list, druhý list, třetí list a tak dále a prakticky, když se došlo na konec, tak když to nebylo tak objemné, když to mělo do nějakých 60 stránek, to znamená 30 hromádek listů, tak už byla jedna várka, jenom to secvaknout nebo svázat, když to bylo objemnější. Také žena psala texty, které měly i přes 200 stran, takže se to muselo dělat naněkolikrát. Byla u toho občas i zábava. Spoustu legrace se zažilo. A nebyli jsme tam jenom já s manželkou a pan farář, ale bylo nás tam tedy víc, ještě i nějací známí, takoví důvěryhodní lidé z toho kostela nebo podobně.“

„Za heydrichiády v roce 1942 ukrýval [otec] jednoho z parašutistů, parašutistu Pechala, kteří byli omylem shozeni výsadkem ne do protektorátu, ale na Slovensko. Když to zjistili, tak se rozhodli, že se každý dostane nějakým způsobem sám do toho protektorátu. Pak se ale stalo, že ten jeden se dostal do konfliktu s českými četníky. Došlo tam i k přestřelce, on sám byl také zraněn, ale hlavně na místě, kde k tomu došlo, zanechal nějaké své doklady. Takže se ho potom na základě toho podařilo vystopovat. A ten jeden nadporučík Pechal se dostal až do těch Ždánic a tam zazvonil na faru a tam ho otec ukryl. Byli tam dva, otec a ještě kaplan páter František Voneš. Potom, když bohužel celá ta akce byla prozrazena a přišli na faru parašutistu zatknout, zatkli samozřejmě i otce a pana kaplana. Byli odvezeni do Kounicových kolejí do Brna, kde byli 1. července zastřeleni, v tom roce 1942. Matka, té se podařilo utéct velice zajímavým způsobem, že když tam zazvonili, otevírala jim nějaká starší paní, která na tu faru chodila, kterou také zavřeli, protože se k nim chovala neuctivě, k těm gestapákům, kteří tam přišli. Zahynula v Osvětimi. Když chtělo gestapo zjistit, kde je pan farář, tak je poslala nahoru. Oni šli nahoru a ona [matka] v nestřeženém okamžiku vyskočila v mezipatře z okna do dvora fary a přes zahradu utekla k lesu, kde se tedy skrývala několik dní a pak došla... Ne několik dní, ale ten den a následující noc a pak došla k některým známým, o kterých si myslela, že jim může věřit, a tam byla chvíli schovaná. Pak jí našli trvalejší a lepší úkryt v Lovčicích v jednom domku a tam přežila celou válku až do roku 1945.“