„Já se ještě vracím k výstavě ve Špálovce. To byla poslední z těch výstav. A teď začali každý večer hlásit, kdo podepsal Několik vět nebo petici na propuštění Havla. Tam se vždy na konci četla jména, kdo se připojil. A devadesát procent těch lidí tam vystavovalo. Zase strašný průšvih. Volali mi, že se to musí zavřít. Já říkal, že to nemůžu zavřít. Říkali, že musím vyloučit ty lidi. Nakonec to nějakým způsobem zase prošlo. Ten režim už byl nahnilý, hliněný.“
„Mě samozřejmě zasáhl ten šedesátý osmý, ten obrodný proces. To, že se skutečně začalo něco dít, že šel od válu Novotný. Já jsem se účastnil všech akcí v Lucerně, na Výstavišti, mítinků, na kterých defilovali rétoři typu Pavla Kohouta, Josefa Smrkovského. Opravdu to bylo prezentované. Všichni za tím stáli. Národ se neuvěřitelným způsobem sjednotil a ta myšlenka – dnes možná naivní a směšná, ten socialismus s lidskou tváří – byla opravdu velice populární. My jsme si v té době koupili televizi. Vše jsme sledovali. Noviny byly zajímavé, lepší bylo koupit si troje noviny. To všechno běželo a můj tatínek byl takový skeptický. A já jsem nechápal, že nebyl úplně nadšený a že říkal, že to neskončí dobře.“
„Pak přišel Palach a to nás studenty strašlivě zasáhlo. Brali jsme to jako odkaz. Ty jeho požadavky, které jasně deklaroval, jsme se snažili připomínat. Byl jsem dokonce v nějaké delegaci, která šla k ministru kultury a školství, a on říkal, ať jsme v klidu, že to všechno zařídí, že už žádné oběti nebudou. Pak se to všechno dalo k ledu a blížil se srpen 1969. Stát se všemi zatočil. Lidi z politiky museli odejít a já se ocitl na plné pecky v normalizaci, kterou si pamatuji velmi jednoduše. Já tehdy studoval na vysoké škole v Brně, na Masarykově univerzitě dějiny umění a dějepis. Na začátku zimního semestru v roce 1970 nás pozvali na studijní oddělení s indexy. Řekli, abychom si nalistovali stránku 4, to byla filozofie, a místo ní napsali ‚Poučení z krizového vývoje‘.“
Nechápal jsem, proč byl tatínek z politiky skeptický
Jiří Tomáš Kotalík se narodil 14. února 1951 v Praze. Jeho matka Helena byla v domácnosti, jeho otec Jiří Kotalík byl profesor na Akademii výtvarných umění a ředitel Národní galerie. Otcova práce na něj měla značný vliv, a proto se rozhodl pro stejné povolání. Vystudoval dějiny umění a dějepis na Masarykově univerzitě v Brně (tehdy Univerzita Jana Evangelisty Purkyně) a univerzitě v Praze. Poté pracoval v památkovém ústavu v Praze. Od roku 1984 působil jako asistent na Akademii výtvarných umění, následně tam dostal trvalé místo vysokoškolského pedagoga. Přestože nesouhlasil se socialistickým režimem a vadilo mu, jak normalizační proces v 70. letech křiví charaktery lidí, nikdy své názory veřejně nedával najevo. Tvrdí, že smyslem jeho života se stala práce, rodina a přátelé. V roce 1988 vstoupil do KSČ. Vystoupil z ní hned po událostech 17. listopadu 1989. V 90. letech stál za znovuobnovením činnosti uměleckého spolku Mánes. Od roku 2002 byl rok a půl ředitelem Národního památkového ústavu. V letech 1997 až 2003 a 2010 až 2014 byl rektorem Akademie výtvarných umění. Byl kurátorem řady uměleckých výstav a zasloužil se o zachování a obnovu mnoha památek. Jiří T. Kotalík zemřel 2. července roku 2020