Jiří Kovtun

„No tak já jsem patřil k šťastným lidem, kteří mohli vlastně celou tu dobu těch čtyřicet let žít v kontaktu s českou řečí, s českými událostmi a v tom mikrokosmu české exulantské společnosti. Já jsem neměl žádný velký materiální problémy, i když byly doby, kdy jsem na tom nebyl nijak dobře. Ve Frankfurtu Pavel Tigrid založil organizaci Czechoslovak Relief Committee na pomoc československým uprchlíkům. To mělo jakejsi legální status v Německu, tehdy ještě okupovaném, ale ta okupace nebo ten okupační stav se chýlil ke konci. Takže tam jsem za malý plat dělal v tý administrativě týhletý malý společnosti, která dopomáhala lidem, aby z uprchlických táborů mohli přejít imigračním řízením, aby si připravili cestu do jiných zemí, do Ameriky, do Austrálie, do Kanady, nejrůznějších koutů světa. Potom jsem měl takovou krátkou epizodu, když jsem byl v Norsku v takový zase spíš sociální roli. Jel jsem tam jako organizátor transportu žen a dětí, žen uprchlíků, uprchlických rodin. Ženy a děti dostaly možnost několika měsíců takovýho ozdravnýho pobytu v Norsku, což jim zajistila organizace norských vězňů koncentračních táborů, ve který bylo hodně lidí, kteří měli styky s českými spoluvězni. Tak to byla krátká epizoda a pak jsem se vrátil do Německa a dost brzo nato se začala organizovat Svobodná Evropa v Mnichově a tam jsem začal pracovat. Takže tam jsem byl asi sedmnáct let, zase v podstatě česká společnost, práce s českým jazykem, styk s českou politikou.“

„Já jsem se zapojil tak, že ještě s jedním kamarádem – nejdřív se stavěla barikáda v naší ulici v Břevnově a potom jsme se vydali, to už bylo poslední den revoluce, jsme se vydali prostě dolů Bělohorskou třídou, a tam jsem viděl mrtvý vojáky, prostě mrtvý, zabitý, zastřelený Němce, a přišli jsme do kasáren na Pohořelci a tam už teda... Já jsem sám nebojoval, to už byly poslední přestřelky. To už Němci víceméně utíkali, no a nám dali hlídat, nám dvěma, jednoho vojáka, německého zajatce, velice ustrašeného musím říct. Dostali jsme pušky a hlídali jsme ho a on se ještě jako ptal: »Ob sie mich leben lassen – nechají mě žít?« A my jsme říkali: »Samozřejmě,« ačkoliv jsme si tim nemohli bejt jisti.“ - Tazatel: „A chápal jste to tehdy jako spravedlivou mstu, co se dělo?“ - „To povstání samotný a válku proti Němcům a nacistům jsem považoval za oprávněnou...“ - Tazatel: „Já spíš myslim, co potom následovalo. Co potom vyvrcholilo v tom divokém odsunu.“ - „Chápal jsem to tak jako naprosto brutální... Nechme otázku oprávněnosti odsunu, to je jiná věc. Ale to, jak se ty věci prováděly, to bylo někdy strašný. Ta scéna, kterou popisuju v Pražské ekloze, to pálení Němců, to jsem viděl.“ - Tazatel: „A i takové to nadšení toho davu?“ - „To jsem též viděl a nemohl jsem to pochopit, samozřejmě. Ale tehdy nebylo možné povstat a říct: Tak nechte toho, my to nebudeme dělat, to není náš způsob. Jednou jsem viděl, to byl jeden den nebo dva dni, pak to přestalo, ale ty dva dni byly strašný. Byla převaha lidí, který chtěli provést pomstu za každejch okolností. Nevim, jestli někdo někde tomu zabránil, snad se to stalo. Já jsem viděl jenom dva nebo tři případy a jeden teda brutální bylo to pálení Němců, těch bylo víc než dost. Ale potom jsem na jinym místě v blízkosti Hradu, to už bylo myslim první nebo druhý den po válce, viděl, jak Němci byli nuceni odstraňovat barikádu. A stáli nad nimi dva nebo tři muži, kteří měli v ruce bičíky a tak je švihali po zádech. Nebylo to ňáký strašný týrání, ale bylo to týrání, protože ty lidi byli naprosto nešťastný a zubožený. A jedna starší žena řekla něco jako v tom smyslu – proboha, co to děláte? A ty muži se na ni obořili takovym způsobem, že ona odešla. Protože oni jí začali vyčítat, že je... že neví, co je to koncentrák, pochybuju, že oni zrovna byli v koncentráku, a začali jí hroznym způsobem spílat.“

„Čím víc roků uplynulo, tak tím tý osobní hořkosti ubývalo, to je samozřejmý. Ale lidi tohoto druhu, k lidem tohoto druhu já jsem nemohl hledat společnou řeč. Oni našli tu společnou řeč se mnou. Dokud byli komunistickými aparátčíky, tak oni nechtěli a já – mluvili jsme každej jinou řečí. Ale ten proces byl delší. Když já jsem třeba s nimi moh osobně mluvit, tak to bylo už asi čtyřicet let, strašně dlouhá doba od té chvíle, kdy oni byli někde úplně jinde a já jsem byl jinde, a rozešli jsme se úplně teda geograficky a dialog nebyl možnej. Ale potom, už před rokem 1968 a potom za obrodnýho hnutí, tam už se nabízely, tam už byly styčný body. A když nic jinýho, tak byl časopis Svědectví, který právě dokumentoval, jak se tyhlety dvě kategorie tehdy mladých lidí, pak už vlastně dospělých a starších a stárnoucích, jak se vlastně čím dál víc sbližovaly. Čili když přišla sametová revoluce a my jsme sem začali jezdit tak rychle, jak to jenom šlo, tak už záleželo spíš jenom na osobní afinitě, ne tolik na tom, jakou cestou oni prošli a jakou cestou já jsem prošel.“

„Nebylo v podstatě možné přímým, adresným, jasným způsobem kritizovat Sovětský svaz. A to byl důkaz, že ta svoboda byla značná do roku 1948, ale ne úplná. Je právě v tom, že ne že bychom se chtěli podrobit, že jsme si ji zvolili, tu autocenzuru, ale věděli jsme s jistotou, že kdyby se řekněme rozpoutala kampaň pravdomluvnosti o Sovětským svazu, tak že by se stalo něco strašnýho. Nebo něco velice nepříjemnýho ze strany komunistů i ze strany Sovětskýho svazu. V podstatě jsme měli takový nějaký tušení, že by došlo k tomu, k čemu pak došlo v únoru 1948. Takovej pocit, že máte v zádech napřaženou dýku, nějaký hrozný nebezpečí. To nám nakonec nevadilo tolik, jako nám vadil ten handicap, že nekomunisté v těch třech letech neměli za sebou žádnou takovou sílu nebo oporu, jako měli komunisté, kterou pak nasadili. Takže v tom bylo hodně psychologie, racionální povahy, a taky v tom byl pocit: Užívejme si toho, dokud to jde. Bylo to výborný, hezký, dokud to trvá, i když jsme nevěděli, zvlášť pocit mladejch lidí, jak dlouho to bude trvat. Zvlášť po těch válečných letech i tohleto byla velká úleva.“